Hromada šutrů
ŘDART vrazila do asteroidu rychlostí šest kilometrů za sekundu. Dalekohledy srážku bedlivě sledovaly, abychom získali představu o jejích možných následcích.
adu let víme, že kolem nás sviští asteroidy jak na vesmírné střelnici. Na obou stranách Atlantiku i v Asii kvůli tomu vznikly systémy „planetární obrany“. Jenže ty dosud pouze hlídkují, zda se na nás nějaký kamenný vetřelec právě nehrne, a taková informace se zatím hodí jen k tomu, abychom si našli místo s dobrým výhledem na armagedon. Dívat se na dopad asteroidu a jeho následky nelze nazvat obranou. Musíme přidat snahu katastrofu odvrátit.
I na tom už ale pracujeme. První vlaštovka vzlétla v roce 2021 směrem ke dvojitému asteroidu Didymos/Dimorphos. Tedy přesněji – zamířila tam „šipka“neboli DART, což je zkratka názvu americké vesmírné mise, jejímž cílem bylo zasáhnout menší z obou těles. V září 2022 vrazila DART do svého terče rychlostí šest kilometrů za sekundu. Pozemské i kosmické dalekohledy ten drtivý dopad bedlivě zaznamenávaly, abychom získali představu o následcích srážky.
V minulosti jsme už kosmická tělesa bombardovali různými projektily. Vždy ale šlo o výzkum atakovaného asteroidu či komety – uvolnění materiálu kvůli zjištění struktury a složení. Nyní bylo poprvé cílem vychýlit asteroid z dráhy a zkoumat, jak bude reagovat či jak velký kráter náraz vytvoří. Letos v únoru pak vyšel v časopise Nature Astronomy článek Sabiny Raducanové z Univerzity v Bernu (a mnoha dalších spoluautorů, včetně českých), jenž přinesl výsledky počítačových simulací jevů pozorovaných při nárazu DART do Dimorphosu.
Zdánlivá odbočka: když jsem to četl, vybavila se mi vzpomínka, jak nás v první třídě paní učitelka vzala na exkurzi na povodeň v záplavovém území řeky Orlice. Třídní sígr Venca pod lávkou, z níž jsme hleděli na masy vody rozlité do šíře i dáli, uviděl ostrůvek. Bez váhání na něj seskočil. Ten opravdu překvapený výraz v jeho očích, když zahučel po prsa do vody, nezapomenu nikdy. Neskočil totiž na ostrůvek, ale do hromady zachyceného smetí. A přesně to se asi povedlo DART. Ze zjištěných dat a počítačových simulací podle autorů článku plyne, že Dimorphos je těleso typu rubble pile – česky doslova „hromada suti“. Větší z dvojice, Didymos, totiž rychle rotuje a čas od času z něj odpadají úlomky, třeba v důsledku srážek s mikrometeority. Suť se pak kupí na jednu skládku v podobě Dimorphosu. DART tedy možná žádný kráter nevytvořil, jen tu hromadu „přerovnal“.
Mimochodem, o variantě, že by Dimorphos mohl být halda kamení sotva držící pohromadě, se uvažovalo už před startem mise DART. A pokud evropská mise Hera, jež má následky činění DART ověřit za tři roky, tuto hypotézu potvrdí, bude to důležitá informace pro plány, jak v budoucnosti zacházet se skutečně ohrožujícím asteroidem. A bude to případně také přímé potvrzení existence těles tohoto typu. Podle současných představ se právě z takových shluků kamení v disku plynu a prachu okolo mladého Slunce začala tvořit embrya budoucích planet. Včetně Země. Nejkrásnější planeta ve vesmíru možná také kdysi začínala jako hromada šutrů.