Rozdíly mezi člověkem a husou
Co je v životě lidském to opravdu důležité? Současná společnost a veřejná debata míní, že to jsou otázky ekonomické, tedy snaha zajistit si střechu nad hlavou a obstarat si potravu, jenže pokud by tomu totiž tak bylo, od zvířat bychom se příliš nelišili.
Když jeden z nejuznávanějších kritických filozofů Jürgen Habermas píše o veřejném prostoru, soustřeďuje se zejména na upadání kvality diskuse. Noviny se stávají majetkem korporací a sledují jejich zájmy, televize a rozhlas se stávají konzumními. Obecněji řečeno: mocenské a peněžní zájmy narušují kritický charakter komunikace, takže idea veřejnosti se stává ideologií. Stále se můžeme domnívat, že demokratická moc je podložena legitimně, i když je ve skutečnosti narušena masmediální manipulací sloužící k vytváření masové loajality a spotřebitelské poptávky?
Nicméně je typické, že v díle tohoto velkého filozofa nenalezneme obavu o celkový charakter veřejnosti v liberálně demokratickém státě. Nejde přitom pouze o Habermase: ten pouze sofistikovaně rozvinul názor, který v liberálních demokraciích panuje obecně. Habermas sice kritizuje pronikání ekonomických zájmů do veřejné sféry, ale v omezeném smyslu. Měli bychom se ale ptát: jde jen o to, zda se podaří vytvořit kriticky diskutující veřejnost, nebo je problém hlubší?
Husí srovnání
Okolo čeho se točí veřejný prostor liberálních demokracií jako celku? Inu, točí se právě kolem peněz; společnost je v zásadě pojata jako jedna velká domácnost (tzv. oikos, odtud pak věda o hospodaření v domácnosti, ekonomie). Převážná část diskuse se proto týká toho, zda se této velké národní „domácnosti“v oblasti hospodářské daří, či ne, jaký bude státní rozpočet, kam se v příštích letech má investovat a kde je naopak třeba ubrat, zda zvýšit, či snížit daně, kolik přidat důchodcům atp. K tomu je třeba doplnit, že i zdánlivě politické otázky jsou většinou převoditelné na ekonomiku: mezinárodní spolupráci s ostatními státy navazujeme především z hospodářských důvodů.
Zdůvodnění toho, jak dnes vypadá charakter veřejné sféry na Západě, můžeme hledat u jiného uznávaného filozofa Charlese Taylora. Ten hovoří o tom, že vždy máme implicitní představu společnosti a jejím základem je, že společnost tu je kvůli jednotlivci, ochraně jeho práv a jeho prospěchu. A jakkoli je taková důstojnost a prospěch uchopitelný různě, v moderní společnosti postupně převládl ekonomický aspekt věci. Původně protestantský důraz na obchodnickou racionalitu, zdůrazněný Maxem Weberem, se sekularizoval a vytvořil převládajícího ducha moderní společnosti. Proto je nám dnes nesrozumitelná válka ruského typu a připadá nám barbarská: vychází totiž z jiné představy společnosti, není za ní idea, že společnost je především oikos sloužící jednotlivci.
Ovšem pokud jsou dnes veřejné otázky primárně otázkami ekonomickými, vtírá se na mysl zneklidnění: nejsou to snad pouhé podružnosti? Filozofie a touha po plném životě kdysi ve starém Řecku začínala úžasem nad tím, že vůbec jsme. Žasneme ale ještě? A kde dnes začíná touha po plném životě? Dnes musí filozofie vznikat z údivu nad tím, že se už nedivíme a že začínáme u ekonomických záležitostí. To skvěle zformuloval katolický kněz Marek Vácha: „Často se snažím podívat se sám na sebe z obrovské vzdálenosti, někde od Pluta, a všechny moje starosti a touhy se mi tím relativizují; a skoro všechno, až na lásku, je směšné. Kde jsme se to ocitli, proč jsme? A smrt – jaká to zvláštnost nad zvláštnost. Jak je podivné, když všichni tvorové odejdou. Kam jdou? Ale především – jak to, že nad tím nepřemýšlíme? Jak to, že noviny píšou o tom, že poslanec používal neprávem služební telefon nebo že Penny Market koupil Delvitu?“
Tato slova vyplývají z hluboké intuice. Nejde o to, že se na veřejnosti zajímáme jen o Penny Market a telefony, ale že už veřejně nežasneme nad naším deficitem vůči plné lidskosti? Nejsou převažující obsahy veřejné sféry, tedy hospodářské záležitosti, v tomto smyslu záležitostí podlidskou, subhumánní?
Jak upozornila filozofka Hannah Arendtová, jen to, co je obsahem veřejné sféry, má pro nás závažnost opravdové skutečnosti. A zdůraznila, že ekonomika byla ve starém Řecku, odkud pojem oikos pochází, záležitostí privátní, záležitostí té které domácnosti. Je tedy možné, že jsme na rozdíl od Řeků povýšili na opravdovou skutečnost cosi podlidského a nyní se okolo toho točíme v jakémsi bludném kruhu, zatímco to humánní, lidské, nám uniká a vede pouze stínovou existenci?
Když současný filozof Miroslav Petříček hovoří o subhumánnosti, rád užívá diktum znějící „husa to umí taky“. Jestliže nějaký člověk řekne, že něčeho dosáhl, že něco umí, měl by se konfrontovat s tím, zda „to husa neumí taky“. Aplikujeme-li pravidlo na hospodářské záležitosti, nutně zjistíme, že samozřejmě „husa to umí taky“: potřebuje si zajistit bydlení, tj. staví si hnízdo, obstarává si potravu. Podíváme-li se tedy na naši veřejnou sféru, vtírá se dojem, že podobně by nejspíš vypadala i husí veřejná sféra: probírala by se tam podoba i náročnost stavění hnízd, úbytek hlíz, kořínků a bobulí atp.
Domnívám se, že Petříčkův výrok je třeba radikalizovat a touto radikalizací ho v posledku zrušit: neměli bychom porovnávat člověka s husou. Ačkoli toho o husách nevíme mnoho, není důvod ji užívat jako příklad pro lidskou nedostatečnost. Je totiž možné předpokládat, že husa je husou naprosto autenticky a plně; zřejmě jí nebyl dán vklad, který by jí umožnil starat se o něco víc než o hnízdo a potravu. To by znamenalo, že husa žije po husím způsobu naprosto důstojně, respektive se na ni naše kategorie autenticity a důstojnosti nevztahují. Husa je pro nás mimoběžná. Ale my mimoběžní nejsme. Žijeme však autenticky lidsky a důstojně my, jsme-li spokojeni s tím, že se obsahy veřejné diskuse točí převážně okolo ekonomických záležitostí?
Jak káže Ježíš
Otázku, jíž se zabýváme, lze formulovat i následovně: je v současné společnosti, které zejména to subhumánní pokládá za skutečné, vůbec možné plně lidsky žít? Jestliže nežasneme veřejně, nežasneme už skoro vůbec. Životy většiny lidí se i v současné blahobytné společnosti nadále točí pouze okolo zajišťování holého života: do práce chodíme, abychom si vydělali prostředky k životu, k zajištění bydlení, potravy a oblečení. To není náhoda, vždyť právě tyto záležitosti náleží k hlavním problémům oikos. Nakonec tedy nestojíme pouze před habermasovským problémem úpadku kvality veřejné diskuse, stojíme před problémem hlubším a složitějším, před problémem systémově podlidského charakteru převážné části náplně veřejného prostoru.
Je možné, že Petříčkův výrok „husa to umí taky“se k nám nakonec může vrátit zadními vrátky. Je vlastností živočišných druhů, že jejich přemnožení vede ke zničení ekosystému, jehož byly původně organickou součástí. Slepé starání se o hnízda a potravu by u přemnožených hus vedlo právě k takové destrukci. Jaký je rozdíl mezi člověkem a husou? Nestaráme se o hnízda a potravu stejně slepě jako husy? Co když je i globální klimatická krize problémem, kterému vůbec nerozumíme, a snažíme se technokraticky vyřešit něco, co nemá technokratickou povahu? Co když primárně nejde o zavádění elektromobilů, obnovitelných zdrojů a emisních povolenek? Naše technokratická politika si to nedovede ani představit, ale co když jde o to, že se naše lidství vyčerpává stavěním hnízd a obstaráváním potravy – a proto pak chceme stále větší hnízda a stále více potravy, až celou planetu zplundrujeme i přes záplavu technokratických opatření?
Jedním ze základních poučení snad všech starých cest moudrosti vždy bylo právě to, abychom se stávali více lidskými v tom smyslu, že snížíme důležitost hnízda a potravy v našich životech. Připomeňme opět křesťanství, jež je u nás tradiční, a je nám tudíž blízké. Ježíš podle evangelií říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?… Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“
Co když je tento výrok mnohem důležitější než všechny státní rozpočty, výše důchodů, investice do dálnic a výstavba větrných elektráren?
Charakter veřejného prostoru liberálních demokracií nicméně má svoji logiku. Otázky spjaté s úžasem, láskou, dobrem, smyslem života a posvátnem, které by křesťané jako Vácha rádi znovu obnovili v jejich závažnosti, byly odkázány do privátní sféry z toho důvodu, že ohrožovaly negativní svobodu jednotlivce a vedly k náboženským válkám. Žádné náboženství ani žádná forma posvátna či životního smyslu nesmí být uznána za veřejně dominantní, protože bychom se ocitli v novodobé teokracii. Ale přesto: musí být nutným důsledkem právě nastolení podlidského jako toho, co je skutečné, a vyloučení lidského jako neskutečného?
Současný západní svět stojí před otázkou, kterou si vlastně dosud ani vážně nepoložil. Tato otázka zní: jak vysvobodit veřejnou sféru z nadvlády subhumánního, aniž bychom upadli do nesvobody či do náboženských válek? Jak tematizovat nejdůležitější otázky lidské existence veřejně a s veřejnou závazností jako věci skutečně reálné, aniž bychom uvěznili jednotlivce pod jho údajné objektivní pravdy o Bohu či smyslu života? Na tom, zda si uvědomíme závažnost této otázky a zda se nám podaří ji kvalitně zodpovědět, záleží dnes možná i budoucnost naší civilizace. Jen tehdy, když snížíme důležitost hnízd a potravy, nezničíme si pod nohama jedinou planetu, kterou máme k životu.
„Často se snažím podívat se sám na sebe z obrovské vzdálenosti, někde od Pluta, a všechny moje starosti a touhy se mi tím relativizují. A skoro všechno, až na lásku, je směšné.“
Západní svět stojí před otázkou, kterou si dosud vážně nepoložil. Jak vysvobodit veřejnou sféru z nadvlády subhumánního, aniž bychom upadli do náboženských válek a nesvobody?
Překročit holý život
Jedním z možných směrů úvah je hledání respektu k pluralitě, kterou mají západní liberální demokracie v sobě bytostně obsaženou. Proč by nemohlo být hledání víry a moudrosti překračující starost o pokrm a oděv současně bráno vážně jako skutečné ve smyslu veřejného, ale současně respektováno v jeho pluralitních formách? Vzpomeňme např. na Patočkovo vymezení duchovní oblasti: člověk se stává plnějším člověkem právě tím, že se už nenechává spoutat „holým životem“, že si uvědomil, že tak jako tak zemře, a že tedy nemusí otročit potřebám života, ať je to střecha nad hlavou, pokrm, anebo oděv. Patočka dokonce tvrdí, že tímto způsobem doslova začínají dějiny; dokud je člověk spoutaný svými potřebami, žije ještě v předdějinném období, v období, kdy není nutno počítat čas, kdy se v silném slova smyslu vůbec nic neděje a vše se točí v bludném kruhu otročení potřebám života. Není od věci připomenou, že Patočka ve svém pohledu na komunistické i tržně demokratické společnosti balancoval na hraně pesimismu: podle něj totiž vůbec není jasné, jestli do dějin chceme vkročit.
Vymezení, jako je to Patočkovo, jsou v jádru pluralitní, nepřiklánějí se k jedinému náboženství nebo jediné pravdě. Mnohem spíše teprve otevírají prostor, do kterého mohou jednotlivé cesty a tradice vstoupit a naplnit ho. Zajisté je možné překračovat „holý život“křesťansky i buddhisticky, muslimsky i židovsky. „Holý život“je ale překračován i v určitých formách ateismu, jako je ten nietzscheovský. Je jasné, že žádné z obecných vymezení duchovní dimenze nikdy nebude tak permisivní a liberální, jako je současný veřejný prostor, který věc řeší jejím odsunutím do sféry privátního, a tedy v podstatě neskutečného a druhořadého. Veřejný prostor, v němž jsou duchovní věci tematizovány jako skutečné, by nutně nakonec rozlišil mezi „úpadkem“a „životem na vrcholu“, jak to vyjadřuje Patočka. Hra o hranici plurality by se v takové veřejné sféře pravděpodobně stala hlavní hranicí: bylo by nutné bránit negativní svobodu jedince před atakem příliš úzkých definic „života na vrcholu“. Pokud je ale úpadek do subhumánního reálnou věcí a pokud vede k tvorbě neřešitelných problémů od sebevražednosti až po hrozbu globální klimatické katastrofy, není dnes nic důležitějšího než snažit se ho pojmenovat.