Tři koncerty, které se k sobě hodí
Právě včera vyšlo album, poeticky nazvané Zapomenuté klavírní koncerty, na němž klavírista Marek Kozák posluchačům předkládá díla Album natočil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Robertem Jindrou. S klavíristou Markem Kozákem o oblibě
Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce. Život sólového hudebníka si lidé představují romanticky. Ve vašem loňském programu jsem našel týden, kdy jste hrál v Nejdku, další koncert byl v prestižní Tonhalle v Curychu a následovaly Benátky nad Jizerou. Je to romantické?
LN
Ano, ano! Hráli jsme v Nejdku s cellistou Václavem Petrem a pak jsem odlétal do Švýcarska. A ano, cestování může být romantické. I do Benátek nad Jizerou. Myslím, že člověk by měl hrát stejně v Benátkách nad Jizerou jako v Curychu. Naopak – někdy je to v menších místech osobnější a je cítit zájem posluchačů. Což neříkám, že by třeba v Curychu nebylo.
LN Je rozdíl v publiku menších měst oproti velkým slavným sálům?
Tam je víc posluchačů a atmosféra je taky jiná – i kdyby tam seděli lidé stejného ražení. Pocitově je to těžké srovnávat, ale vždycky je důležité, když jsou v publiku lidé, na kterých je vidět, že poslouchají se zájmem. To jde většinou poznat během prvních momentů, když člověk začne hrát. Buď se to líbí, nebo se to nelíbí, tak je to vždy. Ale když je opravdu takové to ticho, že člověk slyší spadnout i špendlík, je to hezký pocit… A pak je rozhodně jedno, jestli tam těch lidí je patnáct set, nebo padesát. Samozřejmě nejhůř se hraje, když je ve velkém sále téměř prázdno, ale ani v tomto případě se člověk nesmí nechat odradit.
LN Myslíte si, že je lepší publikum vycepované, které už třeba ví, že se mezi větami nemá tleskat?
Mám pocit, že u některých koncertů se to prostě neví. Třeba u Čajkovského koncertu b-moll se mi snad ještě nestalo, že by po první větě posluchači nezatleskali. Asi by se to dít nemělo, na druhou stranu je to výraz nadšení. Já jsem v tomhle tolerantní a nechci být nějaký moc přísný, k některému publiku to zkrátka patří. Blbé by bylo, kdyby tleskali uprostřed věty…
Na druhé straně je úsměvné, když se pořadatel snaží posluchače vychovávat. Řekne, prosím vás, netleskejte během koncertu, až úplně po poslední skladbě. No – to je taky divné. Ale zároveň jim přitom zapomene říct, aby si vypnuli mobilní telefony.
LN Kovařovic, Kaprálová, Bořkovec. Co tyto tři autory spojuje – kromě titulu CD, tedy Zapomenuté klavírní koncerty?
Vzniklo to organicky, neplánovaně. Hrál jsem nejdřív Bořkovce, potom jsem se dostal ke Kaprálové a nakonec ke Kovařovicovi. S myšlenkou na album přišel dirigent Robert Jindra, který říkal: Dát tyhle tři koncerty na CD by byl skvělý počin. Byla to trošku náhoda, určité vyústění mé cesty. Důležité ale je, že když si CD pustíte, posluchačsky funguje.
Zatímco Kovařovic je čistě romantický kus, Kaprálová a Bořkovec představují jinou etapu hudebních dějin. Co jiného je spojuje?
LN
Autory dělí skoro půl století. Verzí, jak album sestavit, bylo samozřejmě víc, ale nakonec jsme se rozhodli takto. Uvažovali jsme, že bychom přidali ještě první Bořkovcův koncert nebo také Martinů, ale nechtěli jsme se vzdát Kovařovice. On se tam vlastně strašně hodí, CD tím získá na pestrosti. Kdyby tam byl nějaký další koncert z 20. století, ať už třeba Bohuslav Martinů, nebo právě ten první Bořkovcův, tak by to sice vypadalo souroději, ale posluchačsky CD takhle funguje moc dobře. Je tam romantická rozevlátost Kovařovice a pak se představí i jiné světy vážné hudby.
LN Který z koncertů na cédéčku je vám nejbližší?
Mám rád všechny tři. Neumím vybrat jen jeden, nejde to. Musím říct, že se mi fakt líbí všechny. A doufám, že se o ně oživí zájem a třeba si je zase někdy zahraju živě. Všichni tihle autoři si to zaslouží. Karla Kovařovice jsem hrál, pokud se nepletu, třikrát. Úplně poprvé s Komorní filharmonií Pardubice, dále s olomouckou filharmonií a pak se podařil krásný koncert s Orchestrem Národního divadla, který natočila Česká televize. A to v Národním divadle, kde Kovařovic působil. To byl opravdu hezký moment, sám Kovařovic by z toho měl určitě radost.
LN Proč jsou podle vás právě tato tři díla tak málo hraná?
Klavírní repertoár je obrovský a některá díla jsou na vedlejší koleji. Určitě to nemusí znamenat, že by byla špatná, to vůbec ne. Ale jiné nástroje bojují s nedostatkem repertoáru, což u klavíru opravdu v žádném případě nehrozí. Konkrétně – v případě Kovařovice – je to jeho jediný koncert, protože symfonická díla v podstatě nepsal, věnoval se opeře, dirigování, a tím pádem se proslavil něčím jiným. Myslím, že Kaprálová se teď dostává čím dál víc do popředí, hraje se i se nahrává. Budu rád, když nové CD pomůže koncertu Pavla Bořkovce.
Autoři zastoupení na albu jsou známí, nejsou zapomenutí, ale jejich díla nejsou vydána: studoval jste je z ručně psaných partitur. Čím si to vysvětlujete?
LN
V případě Kovařovice jsem to už říkal, věnoval se operám a na to, že ve dvaceti napsal mladistvé dílo, klavírní koncert, se jednoduše zapomnělo. Alespoň jsme měli co připomenout. Koncerty Kaprálové a Bořkovce tiskem vyšly, ale zatím neexistují klavírní výtahy.
Nenapadlo vás udělat třeba nahrávku jen se skladbami Kaprálové?
LN
Takové CD už existuje. A ovšem kdybychom natočili jenom Kaprálovou, tak bychom připravili posluchače o Bořkovce, to by nešlo. Vím, že klavíristka Alice Rajnohová jí věnovala svoji disertaci, a teď si neuvědomuju, jestli na CD má jen klavírní skladby. Kaprálová má totiž ještě Partitu pro komorní orchestr a klavír. Myslím, že čas Kaprálové ještě přijde. Škoda je, že žila tak krátce. Kdyby mohla tvořit déle, jsem si jistý, že by její skladatelský odkaz byl mimořádný. Tedy, ten odkaz je mimořádný i tak, ale samozřejmě ne rozsahem. Já jsem hrál i některé její sólové skladby, jsou opravdu velmi nápadité. Je to kouzelná muzika. Jako ten její koncert, ale najdou se i hezké miniatury. Teď budu něco ze sólových věcí připravovat, takže třeba ještě natočím nějaké další její skladby.
Vždycky je dobré, když někdo vytvoří neočekávanou dramaturgii, pro posluchače je to zajímavější.
LN
Určitě. Když se najde něco takhle zajímavého a neoposlouchaného, je to pro posluchače dobré. Kovařovic má na YouTube řadu zhlédnutí a jsou tam mnohé komentáře i ze zahraničí, že by si přáli mít novou nahrávku nebo slyšet jiná jeho díla. Mně se Kovařovicův koncert líbil, slyšel jsem ho dávno předtím, než jsem se začal zabývat tímto tématem. Říkal jsem si: Bylo by zajímavé si to zahrát. Potřeboval jsem ale nějaký impulz a ten přišel až s koncertem na Pražském jaru, kde jsem hrál Pavla Bořkovce. To bylo v roce 2018. Do té doby jsem se podobnému repertoáru trochu bránil a v podstatě jsem žil hlavně známými skladbami.
Ale to je normální, bylo to ještě za studií. A pak přišlo pozvání z Pražského jara, kde se mě zeptali, jestli bych nezahrál klavírní koncert Pavla Bořkovce. Nejdřív jsem si říkal: Proč bych to měl hrát? Ale když jsem si jej poslechl, řekl jsem si, že tohle musím hrát. O to větší mám radost, že se podařilo koncert nahrát na CD, a ještě k tomu přidat Kaprálovou a Kovařovice.
Neuzavíráte se možnosti hrát něco soudobého?
LN
To je otázka na tělo. Záleží, kdo by to psal a co bych tam musel dělat. Když mě něco osloví, proč ne. Zatím si myslím, že je tolik věcí z existujícího repertoáru, které chci hrát… Nechtěl bych bouchat kladivem do klavíru.
LN Kolik hodin denně cvičíte? Nebo nemusíte?
No, musím. Mám pocit, že cvičím čím dál víc – a baví mě to. Je to zajímavé, jsou různé přístupy. Někoho v dětském a studijním věku rodiče nutí, skoro ho „zamykají“u klavíru, je tam takový ten dril. A tímhle způsobem má pak člověk odcvičeno nebo „nadcvičeno“. Já jsem to tak ale vůbec neměl. Byl jsem v tomhle svým způsobem rozevlátý, do určitého věku jsem skoro ani nevěděl, co přesně chci dělat. Měl jsem toho víc, chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že budu komponovat, do toho jsem na střední škole studoval i varhany... Asi jsem nebyl úplně koncentrovaný, jak jsem mohl být, ale já to neberu negativně.
Naopak, co jsem si předtím neodcvičil, to mě teď úplně přirozeně vtahuje a pohlcuje. A jsem za to rád. Není to úplná výjimka, četl jsem paměti Arthura Rubinsteina, čímž se s ním nechci srovnávat, ale v tom přístupu to měl podobně. Přiznává, že necvičil, protože měl pocit, že nemusí a že jsou na světě zajímavější věci. Potom, od chvíle, co se oženil a začal mít zodpovědnost za rodinu, nechtěl, aby o něm říkali, že je nezodpovědný, a tak začal pilně cvičit – a asi nejvíc cvičil, když mu bylo sedmdesát. Ideální by bylo mít to úplně vyvážené odmala, ale tak to asi nejde.
Kolik hodin denně hrajete?
LN
To je různé, strašně se to liší podle toho, co mám na programu. Samozřejmě se z toho nechci zbláznit. Nejsem ten typ, co by u klavíru seděl třeba osm hodin. Potřebuju vždy nějaký odstup. Potřebuju čas, kdy jsem s nástrojem, a pak čas bez něj, ale pořád o tom nějakým způsobem přemýšlím. Kdyby se sečetl čas, kdy ve mně skladba dozrává a kdy cvičím u nástroje, to číslo by bylo šílené.
Ale hlava se nedá vypnout. To mám odmala. Měl jsem takové momenty, kdy jsem si na to stěžoval. Nemohl jsem jako dítě usnout, chodil jsem za mámou a říkal, že už chci vypnout hlavu, protože jsem pořád něco slyšel. Ještě než jsem uměl noty, opakoval jsem skladby podle sluchu. Hlava vypnout nejde, ale člověk se to musí učit, protože jinak se můžete velmi snadno zbláznit. Snažím se najít nějakou hranici, kdy už si řeknu dost a jdu dělat něco jiného.
LN Kolikrát jste hrál Bořkovce na koncertě?
Jenom jednou – a trošku mě to mrzí. Na CD jsou tři koncerty a z nich dva jsou dílem mladistvých autorů. Je tam slyšet ne nevyzrálost, to vůbec ne, ale prostě mladistvost. A naopak Bořkovcův koncert je dílo, které napsal, když mu bylo 56. Je poznat, že měl mnohem víc zkušeností. Koncert vyznívá moc dobře, i co se týče problematických pasáží, které u klavírních koncertů často nastávají; třeba místa, kde klavírní part není slyšet přes orchestr. Tak on to řešil takovým neoklasicistním stylem, že střídá plochy klavíru, buď sólově, nebo s nějakými nástroji. Je to řemeslně výborně napsané. Doufám, že si tento rozhovor přečtou – a hlavně poslechnou CD – dramaturgové festivalů a filharmonií. Já zatím neumím prosazovat méně hrané autory, ale kdybych měl za někoho lobbovat, pak asi za Bořkovce. Obliba díla Kaprálové má vzestupnou tendenci, u ní jsem klidný. No ale nesmíme zapomenout samozřejmě ani na Kovařovice.
Vím, že to zas tak moc neznamená, je to jenom nějaké číslo, ale když se podíváte na YouTube, řada podobných koncertů je velice populárních, pozdně romantických, které se nehrají často, třeba Moritz Moszkowski nebo Ignaz Moscheles. A své posluchače tam má právě i Kovařovic. Komentáře stojí za přečtení – a v něčem mi hodně pomohly. Nebyl to impulz, spíš potvrzení. Říkal jsem si: Hm, to je zajímavé, lidem se to líbí.