Bože, chraň mě před vidličkami
Základním pravidlem západního stolování v 19. a 20. století bylo: máte-li pochybnosti, použijte vidličku. Tento nástroj byl jakýmsi symbolem civilizace: byl přece méně otevřeně násilný než nůž a méně dětinský než lžíce. A přitom se ještě nedávno jíst cokoli vidličkou zdálo absurdní. Jaké jsou tedy kulturní dějiny vidličky?
Není to vůbec tak dávno, co byla vidlička pro většinu Evropanů jakýmsi podivným nástrojem. Ještě v roce 1605 vydal francouzský satirik Thomas Artus knihu s názvem Ostrov hermafroditů, která si dělala legraci ze zženštilých způsobů panovníka Jindřicha III. a jeho dvořanů. A co bylo při jejich zesměšňování jednou z nejhorších, ba přímo obscénních věcí? Že se nikdy nedotýkají masa rukama, ale vidličkami, jejichž hroty byly tak daleko od sebe, že tito „hermafrodité“více fazolí a hrachu vysypali a rozházeli, než posbírali: „Raději by se dotýkali úst svými malými, rozeklanými nástroji než prsty.“A ostatně, velmi rezolutně se vyjadřoval i Martin Luther: „Bože, chraň mě před vidličkami.“
Jako kuchyňský nástroj je vidlice/vidlička velmi stará, opékací vidličky – dlouhé hroty na šťouchání a zvedání masa při pečení – existují již od homérských dob. Zato příborová (jídelní) vidlička je relativně nedávný vynález, a když se poprvé objevila, vyvolala v Evropě opovržení a smích. Nemluvě o tom, že pověsti vidličky rozhodně neprospělo ani její symbolické spojování s ďáblem a jeho vidlemi.
Zvrhlá móda princezen z Východu
Znalost či móda používání vidličky se k nám šířila z Byzance, a to prostřednictvím princezen, které se v 11. století provdávaly do Evropy. Reakce zdejších lidí ovšem nebyly přátelské: svatý Petr Damiani jistou cizáckou princeznu zatracoval za „nadměrnou jemnost“, když dala přednost náčiní před rukama, které jí dal Bůh, a používání vidličky hodnotil jako cosi nepřirozeného a jdoucího proti božskému přikázání. Historikové se neshodují na tom, kterou z Byzantinek měl přesně na mysli, což je ale v našem kontextu nepodstatné. Zajímavější je, že příběh podivné byzantské princezny a její směšné vidličky se vyprávěl v církevních kruzích ještě o 200 let později, a to i přikrášleně: totiž že princezna zemřela na mor (případně ho do Itálie zanesla) jako trest za to, že jedla vidličkou.
Dlouho to trvalo, dlouho, než jsme v Evropě vzali vidličky na milost. První zemí, v níž se začaly pozvolna používat, byla Itálie, a to díky konzumaci těstovin. Ve středověku byl obchod s makarony a nudlemi již dobře zavedený. Zpočátku se delší těstoviny typu nudle jedly s dlouhým dřevěným bodcem, ale pokud byl jeden hrot dobrý na točení kluzkých vláken těstovin, dva byly lepší a tři ideální. A když Italové zjistili, jak užitečné jsou vidličky pro konzumaci nudlí, začali je používat i na další jídla.
Civilizace na vidličce
A tento zvyk se postupně šířil dále. Když alžbětinský cestovatel Thomas Coryate (1577–1617) navštívil Itálii, zaujal ho zvyk, „který se v žádné jiné zemi nepoužívá“, totiž „malé vidličky“na držení nakrájeného masa. Typický Ital, jak poznamenal Coryate, „nesnese, když někdo sahá do (společné) mísy, protože prsty přítomných nikdy nejsou zcela čisté“. Přes počáteční údiv si Coryate tento zvyk osvojil a praktikoval jej i v Anglii. Jeho přátelé – mezi něž patřil i dramatik Ben Jonson a básník John Donne – ho proto nazývali furcifer (což se dá přeložit jako „vidlonoš“a s odkazem na dvojici lucifer/světlonoš to znamenalo prý i „darebák“).
Zavádění vidličky ovšem souviselo i s obecnějším „civilizačním procesem“, jak jej popsal filozof a sociolog Norbert Elias. Tento proces spočíval ve stále důslednějším potlačování a disciplinování tělesných projevů: v aristokratické společnosti se přestávalo jíst ze společné mísy a každý už měl mít jen svůj vlastní talíř, začínaly se používat ubrousky – a také příborové vidličky: „Ušpinit si prsty při jídle by vzbuzovalo pocity trapnosti, znechucení, popřípadě strachu či studu u zbylých spolustolovníků.“
Následné šíření vidliček popsal například Jiří Stanislav Guth-Jarkovský: „Ještě na počátku 17. věku nebylo užívání vidličky všeobecné. Z roku 1609 se oznamuje, že královna Marie Medicejská sice jedla vidličkou, ale vévodkyně z Condé rukama, arci v rukavičkách… Po několika letech se dovídáme, že Anna Rakouská, choť Ludvíka XIII., vidličku ještě odmítala. Ale kolem roku 1630 jedlo se ve vznešených domech francouzských už obecně vidličkou a kolem r. 1700 nechyběla vidlička v žádné lepší německé rodině měšťanské. Ve vrstvách nižších však trvalo ještě dlouho, nežli vidlička zdomácněla.“
Někde bylo jejich vědomé odmítání i záležitostí prestiže a cti, respektive jakýmsi manifestačním gestem: ještě na přelomu 20. století mnozí britští námořníci stále prokazovali svou mužnost tím, že jedli bez vidliček.
Překvapení Matěje Broučka
Na našem území byl nález malé vidličky zaznamenán už ve vykopávkách z doby Velké Moravy, snad díky tehdejším stykům s Byzancí, ovšem v obecném používání zjevně nebyly. U nás byl trend stejný jako ve zbytku Evropy. Podle knihy Nože, lžíce, vidličky: ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze vlastnil kolem roku 1592 Jan Starší z Valdštejna 24 vidliček a lžic a na počátku 17. století Albrecht z Valdštejna už 157 stříbrných vidliček.
Ale pozor! Byl velký rozdíl v tom, kdo vidličku mohl a směl používat. Mladý Josef Jungmann během studií chodil vyučovat do domu jistého barona. Při jídle mu tam „servírovali cínovou lžíci a vidličky a nože s kostěnými střenkami, zatímco ostatní měli stříbrné příbory“. Dávali mu tak najevo, že jim není roven, což ho silně ponižovalo.
Každopádně používání příboru bylo už samozřejmostí pro fiktivního Matěje Broučka stvořeného Svatoplukem Čechem. Tohoto obtloustlého a zámožného pražského měšťana autor roku 1888 poslal i do husitské Prahy, kde mu chvíli trvá, než pochopí, že se jídelní vidličky u svého hostitele Domšíka dožaduje marně: „Hůře bylo s pečenými kuřaty, která následovala. Domšík pobídl hosta, aby si bral. Ten přitáhl lehce k svému talíři jeden z obou nožů na ubruse ležících a dával pohledem, pátravě po stole těkajícím, na srozuměnou, že přece nemůže hrábnouti do mísy rukou. Ale hostitelé se nedovtipovali. Nezbylo mu tedy než přímo požádati: ,Prosil bych o vidličku –‘ ,Vidličku?‘ opáčil Domšík s podivením. ,Kunko, přines hostu z kuchyně vidlici!‘“
S tímto „nestvůrným nástrojem“, který se rozkračoval nad mísou jako kolos rhodský, pak Brouček bezmocně zápasil, přičemž ohrožoval sebe i spolustolovníky.
„Když tu zpozoroval, kterak Domšík druhé křídlo prostě rukou z mísy vylovil a také jen pomocí rukou a zubů obírati počal. ,A pro pána krále!‘ – rozbřesklo se mu v hlavě – , jedí holýma rukama jako divoši! To je přece trochu mnoho. Ačkoliv jinak – alespoň při kuřeti – je to skorem praktičtější než se párat s vidličkou a nožem, které beztoho člověk, je-li pozván do nějaké škrobené společnosti, při nynější převrácené módě neví, jak vzít do ruky.‘ Odloživ nemotornou vidlici, činil jako hostitel a shledal, že výtečné pečené kuře husitských dob chutná právě tak dobře jako moderní, třebaže bylo jedeno bez vidličky.“
Podle literární historičky Dagmar Mocné šlo v Broučkově narážce na „nynější převrácenou módu“o výpad proti snobské kurtoazii (v duchu Čechovy kritiky překultivovaných Měsíčňanů z předchozího dílu). Brouček tak neříká nic víc, než že ve „škrobené společnosti“si normální člověk nikdy není úplně jistý, jestli drží příbor správně.
Dobrovolně i za trest
Některá hnutí pak člověka záměrně chtěla vzdálit městské civilizaci, takže kupříkladu trampové si v osadě vystačili jen s nožem a lžící. Ale mnozí jiní si pak museli poradit bez vidliček nedobrovolně a dlouhodobě. Ve dvacátém století byl přístup k vidličkám ztížen vězňům nacistických a komunistických koncentračních a vězeňských táborů. Jejich situace se v tomto ohledu mohla ovšem měnit. Tak teolog a nacistický vězeň Dietrich Bonhoeffer si 31. srpna 1943 smířeně zaznamenal: „Zjišťuji, že je docela zajímavé pozorovat na sobě postupný proces přivykání a přizpůsobování. Když jsem před osmi dny dostal k jídlu nůž a vidličku – je to teď nové opatření –, zdálo se mi to skoro zbytečné, protože se mi už stalo samozřejmostí mazat si chléb lžící.“
Podle Ivany Rapavé z Památníku Terezín se v policejní věznici Malé pevnosti Terezín používaly pouze lžíce. Vidličku a nůž bylo možné oproti lžíci považovat za nebezpečné; navíc se v represivních zařízeních podobného druhu „podávala většinou řídká strava v podobě polévek, takže vidlička by v tomto případě nebyla příliš použitelná“.
I v sovětském gulagu vězňové používali pravděpodobně jen lžíce. A Hana Truncová (1924–2022), politická vězeňkyně komunistů v 50. letech, vzpomínala, že vězenkyně mohly používat pouze lžíce, což bylo velmi dehumanizující. Vidličky ovšem zřejmě neměli ani mnozí vojáci Rudé armády. Jak uvádí Witold Szablowski, každý voják byl vybaven ešusem a lžící. Zato jejich němečtí protivníci měli „vychytaný skládací předmět, s vidličkou na jednom a lžící na druhém konci“. Civilizovanost se ale nedá odradit: rudoarmějcům se vidličkolžíce tak líbila, že je u zabitých vojáků wehrmachtu hledali a brali si je.
Jurij Gagarin u snídaně královně Alžbětě II. vysvětlil, že je vesnický kluk, který celý život jedl jednou lžící, a že tedy nemá ponětí, jak si s tím množstvím vidliček u stolu poradit
Když nejsou, tak nejsou
Ovšem opatrně s tou civilizovaností. Podle historičky Mileny Lenderové totiž užívání vidliček úplnou samozřejmostí v Československu nebylo ještě ani v polovině 20. století: mnoho lidí „běžně jedlo hliníkovými lžícemi z hlubokých polévkových talířů, které se pro druhý chod neměnily“. Třeba ti, kteří do měst přišli z venkova.
Diktatura proletariátu zkrátka chtěla diktovat i chování u stolu. Podle historika Martina France komunisté prosazovali zjednodušení stolování (což souviselo i s obecnou modernizací), tedy odstranění „zbytečností“včetně ubrusů a některých specializovaných typů příborů. Jejich vinou se tak zavedlo se tzv. anglické prostírání (na stole místo ubrusu se před hosty prostírají ubrousky či podložky) a z našeho povědomí zmizela schopnost zacházet třeba s rybím příborem. Komunisté sice neměli nic proti vidličkám, ovšem omezení příboru na lžíci se leckde stalo všední skutečností, byť nevítanou, protože v mnoha závodních kuchyních (zejména pak v táborovém stravování při brigádách) nebyl dostatek příborů a navíc si je museli brigádníci sami nosit třeba v holince. A celý příbor se nosí podstatně hůř než samotná lžíce.
Koneckonců, na nedostatek příborů si stěžovali i zahraniční hosté v karlovarském hotelu Pupp během mezinárodního filmového festivalu. Respektive na něj upozorňovali hlavně čeští novináři. Za to ale nemohla ideologie, nýbrž jen tristní realita reálného socialismu. Problémem tehdy bylo dlouhodobé zaostávání služeb a lidská nekompetentnost. Jak Franc uvádí v knize Proplétání světů: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary v období studené války, v počátcích festivalu proto kupříkladu nabádal jeden český novinář: „Obsluhujícímu personálu je třeba šetrně rozmluvit slovní insultování příliš vybíravých hostů. Případně i vysvětlit, že objedná-li si host whisky se sodou, nemíní tím sodu zažívací.“
Kdo se v tom má vyznat
K jinému střetu kultur prý došlo v téže době v Londýně, kde byl první kosmonaut Jurij Gagarin pozván na snídani královnou Alžbětou II. do Buckinghamského paláce: „Vejdou, usednou ke stolu – a před nimi plno příborů: vidličky, lžíce, nože, všechno, jak to v paláci bývá, po patnácti kouscích.“Zaskočený Gagarin královně vysvětlil, že je obyčejný vesnický kluk, který celý život jedl jednou lžící, a že nemá ponětí, jak si s tím množstvím vidliček poradit. Královna se nato rozesmála a podle publicisty Witolda Szablowského mu řekla, že „i když ona sama vyrůstala v paláci, taky se ve všech těch příborech nevyzná“.
Nejde ale jen o používání vidličky, lidé se odlišují i podle toho, jakým způsobem příbory drží. Kupříkladu spisovatel Édouard Louis (* 1992) v knize Jak se stát jiným líčí, jak se coby člověk vyrůstající v extrémní vesnické chudobě musel po příchodu do města učit novým způsobům, a to včetně zacházení s příborem, který už nadále neměl držet „hulvátsky“v sevřené pěsti. I tato civilizovaná technika se totiž stává součástí jeho nové identity...
Ale jak to bude s užíváním vidličky dál? Pokud se jídlem budoucnosti stane tepelně upravený hmyz, asi nás bude čekat boj o to, zda k jeho konzumaci budou vhodnější špejle, lžíce, anebo se nejlépe vyjímat bude právě na vidličce. Mnoha Evropanům taková představa zatím připadá nepřirozená či odporná. Pamatujme ale, že úplně stejně lidé po staletí pohlíželi na to, že by někdo mohl jíst samotnou vidličkou.