Spojoval, aniž o to stál
Básník a hudebník zakladatel undergroundové hudební skupiny DG 307, zemřel 5. března. Prostřednictvím ankety s osobnostmi, které mu byly tak či onak nablízku, jsme se pokusili vymodelovat jeho osobnost a odkaz.
1. Máte s Pavlem Zajíčkem nějaký osobní zážitek, který považujete pro něj za typický a při vyslovení jeho jména se vám vybaví jako první?
2. Dá se nějak popsat, v čem byl Pavel Zajíček pro českou kulturu či společnost nejdůležitější?
Vladimír „Lábus“Drápal (majitel hudebního vydavatelství Guerilla Records)
1. Mně se vybaví třeba noční telefonáty. Pavel zavolal, kdysi na pevnou linku, pak už volal (= prozváněl) na mobil. Zvedl jsem to, bylo ticho, jen dech. Pak se často ozvalo jen: „Víme o sobě. Zůstaňme v kontaktu.“Někdy mě ty telefonáty iritovaly, co bych za ně dneska dal! Ale třeba jak byl někdy strohý a leckdy neústupný, tak když byl člověk v nějaké duševní tísni nebo maléru, dokázal být neuvěřitelně vnímavý a citlivý a vycítil to nějakým zvláštním smyslem. A když to nebylo osobní setkání, tak i po telefonu dokázal nějak v té duši navodit klid a úlevu. V jistém smyslu tak působily některé jeho básně, ke „konci“už většina, zatímco jeho hudba spíš rozrušovala a jitřila smysly.
2. Dokázal ukázat cestu, po které lze jít, a to nejen na úrovni umění (poezie či hudby), ale i tím, že lze prostě Žít. I když to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, ten jeho „život v neobyčejný obyčejnosti“. Jeho tvorba a osobnost propojily neuvěřitelné množství různorodých světů a jak se ukazuje po jeho smrti, těch světů bylo daleko víc a byly daleko pestřejší, než se vůbec zdálo. Spojoval, aniž o tom věděl, aniž o to stál. O to je to propojení pevnější!
Jiří Fiedor (dokumentarista a nakladatel, Pulchra)
1. Pavel býval často mlčenlivý, ale měl i chvíle, kdy se potřeboval vypovídat, zvlášť po telefonu. Ty mnohaminutové monology, v nichž „to hořelo vnitřními plameny představ o životě“, mě vždy fascinovaly. Úplně obyčejnou informaci, že byl nakoupit a pak umyl nádobí, sděloval způsobem, který by se dal rovnou vysázet jako obstojná báseň. Vyjadřoval se v obrazech, myslel v obrazech. Byl z jiného světa. Neměl televizi, rádio, žádný audiopřehrávač, neměl ani počítač. Nehromadil majetek a peníze pro něj byly jen blbé papírky, bez kterých mu ale bohužel v trafice nedají cigára, a když nezaplatí činži, tak ho vykopnou z nájmu. I uspořádání věcí v jeho bytě připomínalo obraz, přesněji dadaistickou asambláž. V prostoru svršky oblečení, peřiny, knihy, časopisy, žebřík, několik harmonií, stolek, jeho vlastní koláže, vajgly, sem tam židle. Jiný by to považoval za neskutečný bordel, on v tom viděl smysl a řád, ale i výtvarné dílo. A tak v obrazech i žil.
2. Pavel měl obrovský vliv na posouvání hranic kulturních a společenských konvencí. Není mnoho takových lidí, kteří mají odvahu vystoupit z davu a udělat onen abrahámovský krok do neznáma. On ho prostřednictvím skupiny DG 307 udělal. V „prostoru nemožnosti“hledal hudební hranici možného a našel ji v protipólu hudby, v antihudbě. O rok dříve než britští Throbbing Gristle, jež svět považuje za zakladatele industriální hudby, a o mnoho let před dnes populárními Einstürzende Neubauten využívali DG 307 nehudební nástroje a ukazovali, že například i hučení vysavače nebo vrčení motoru lze zanést do hudební kompozice.
Prvotní disharmonii se Zajíčkovými apelativními texty vystřídala na sklonku 70. let melodická linka a Pavlovy texty měly víc existenciální povahu, stále však DG 307 zůstali věrní experimentu (například skladba Dis byla založená na jednom tónu), víc pracovali se smyčci a vokály. Ale hlavně jejich vystoupení měla propracovanou scénografii. Jednou diváci viděli jen stíny hudebníků, jindy skrz díry v plátně mohli zahlédnout fragmenty jejich tváří nebo těl. DG 307 byli zajímaví až do posledku. Originální, zvláštní, tajemní, nenahraditelní, ale inspirativní. A hlavní podíl na tom měl Pavel.
Josef Rauvolf (překladatel, publicista)
1. Z mnoha setkání, od konce 70. let, možná toto: střecha Českého centra v New Yorku, kde jsme spolu zjara roku 2009 několik dopolední vždy sice mlčeli, přesto si povídali. Zkrátka, slov nebylo ve styku s Pavlem – nutně – třeba.
2. Českou kulturu a společnost? Snad v tom, že na ni a její potřeby, kritéria a všeliké hry totálně prděl a držel se svého. Básník obrazů možná syrových, rozhodně však autentických, jdoucích na dřeň, nic neokecává, neplýtvá slovy. A stejný je i v osobním styku, může tak někomu přijít zauzlený, enigmatický, je to však jeho způsob a já mu rozumím.
Ivo Pospíšil (hudebník, zakladatel Garáže a člen DG 307)
1. V dubnu 1989 jsme s Půlnocí přistáli v New Yorku, kde nás na letišti čekala parta lidí, mezi nimiž byl i Pavel Zajíček, kterého jsem po dlouhé době moc rád viděl. Naopak protivná už od začátku byla naše americká agentka Hope Carová, jejíž další jednání s nastraženou lahví jacka danielse, už v bytě, kde se mělo spát, silně připomínalo východoněmecké indiánské filmy, ve kterých zlí běloši ničili indiány ohnivou vodou. Aniž bych se se svým pocitem někomu svěřil, přišel za mnou Pavel Zajíček s tím, že on Hope nevěří a že ví o někom důvěryhodnějším, za kterým spolu druhý den zajedeme. Tím člověkem by Georgio Gomelsky, první manažer Rolling Stones a stvořitel Yardbirs, jenž před půl rokem v klubu Kitchen uspořádal dobročinný koncert na podporu právě zavřeného Magora. Gomelsky nás přijal u sebe doma, připadalo mi, že nás rád vidí, a překvapilo mě, jak moc toho o situaci v Praze věděl. Na Hope se díval se stejným despektem jako my, ale pomoci nám nemohl. Pro tentokrát patříme Hope, ale příští turné a příští desku si rád vezme na starost on... a jak se říká, zbytek je historie. Pavel mi tak po dveřích k pražskému undergroundu otevřel dveře k newyorským výšinám.
2. Nedokážu posoudit, čím byl Pavel pro českou společnost důležitý, já osobně si svoje pozdní 60. a první polovinu 70. let bez něj nedokážu vůbec představit. Díky, Pavle, Ivo.
Tomáš Schilla (hudebník, člen DG 307)
1. Nechci popisovat jednu konkrétní situaci, ale mám dojem, že pro Pavla bylo typické, že uměl druhému pomoci v jeho těžké či nepříjemné životní situaci či chvíli. V normálním životě byl jaksi velmi nepraktický, možná i nepředvídatelný. Když však přišla chvíle, kdy jsem potřeboval pomoci, hledal útěchu či teplé slovo, tak tam byl, zcela nezištný a velmi empatický. Několikrát jsem to zažil. Uměl se orientovat a správně rozhodnout v těžkých situacích.
2. V knize Zápisky z podzemí píše: „Jasnost každýho okamžiku je znamením cesty vpřed
především se nebát vyslovit cokoliv – o čem víš, že chceš a že je třeba vyslovit kdosi chce navočkovat nám zvířecí instinkt strachu –
aby člověk vo svůj život bojoval hole jako ztřeštěnej dravec.“
PZ není lehké čtení, nejspíš ještě čeká na objevení, ale tato nadčasovost jeho textů mi přijde právě nejdůležitější.
Ivan Manolov (hudebník, člen DG 307)
1. Nejhlouběji mi v hlavě uvízla vzpomínka na návštěvu v nemocnici, kde byl Pavel upoutaný na lůžko. Vejdu do místnosti, hlasitě ho pozdravím a začnu z tašky vytahovat nejrůznější ovocné jogurty a pomerančové džusy, které Pavel Zajíček miloval. Všechno mu ukážu, a když to nastrkám do lednice, chystám se sednout na židli u Pavlovy postele. V tu chvíli mi Pavel podá ruku a naznačuje, že se se mnou loučí. Prostě že audience je u konce. Dostal jsem záchvat smíchu z té dokonale komické situace. Podařilo se mi návštěvu prodloužit ještě asi o minutu, ale déle to nešlo. Když se Pavel o něčem rozhodl, nikdo s ním nehnul. Dodnes mi cukají koutky, když si na to vzpomenu.
2. Nebuď opatrnej!
Hlavně se ničeho neboj!
Ničeho se neboj!
A jdi!
Tyhle verše mi budou znít v hlavě asi navždy. Pavel byl pro mě velký romantický básník, Schwarzenegger i Alain Delon undergroundu, rebel a samotář, hybatel nebo citlivý pozorovatel. Měl dostatek odvahy být sám sebou.
Jaroslav Riedel (publicista a editor nahrávek undergroundu)
1. Můj první osobní zážitek s Pavlem Zajíčkem byl pro něj zcela netypický. Byl jsem na návštěvě u Mejly Hlavsy, někdy na jaře 1990. Mejla svařoval igelitové pytlíky, což tehdy bylo jeho zaměstnání, a zaníceně chrlil historky o Plastic People. Náhle se neočekávaně zjevil Pavel a Mejla ho v rozmachu svého lidového vypravěčství hned vtáhl do vzpomínek na dění v undergroundu. Když jsem se ale Zajíčka ptal na jeho hudební či literární plány, jen mávnul rukou, že tohle už je uzavřená věc. Odnesl jsem si tedy dva naprosto mylné dojmy: že Pavel je velmi zábavný společník a že se od něj jako umělce už asi ničeho nedočkáme – bylo to ostatně deset let poté, co DG 307 rozpustil a odešel do zahraničí. Později se mi stávalo, že mě pozval do svého ateliéru v Polské ulici a za hodinu, co jsem tam strávil, řekl asi tři věty. Nebo mi sám zavolal, jestli bych s ním neudělal rozhovor, protože právě s DG 307 natočil nové album. Sešli jsme se, on jen něco nesrozumitelně huhlal, a tak žádný rozhovor nevyšel. Ale to už jsem ho přece jen aspoň trochu znal, takže jsem se ničemu nedivil. Pečlivě jsem poslouchal každou jeho desku, četl každou jeho knihu, a pokud jsem mohl, šel jsem na každý jeho koncert. To nakonec bylo to hlavní.
2. Důležitá byla jeho autenticita a osobitost. Pavel Zajíček dokázal být nepříjemný a ne všechno se mu povedlo, ale byl to skutečný básník a většina desek DG 307 má trvalou hodnotu.
„Na střeše Českého centra v New Yorku jsme spolu několik dopolední vždy mlčeli, přesto si povídali. Zkrátka, slov nebylo ve styku s Pavlem třeba.“Josef Rauvolf
Michal Šanda (spisovatel)
1. Na první dobrou? Jeli jsme v noci autem z jakéhosi mimopražského předčítání poezie. A zatímco třeba s Ivanem Martinem Jirousem bylo při takových příležitostech auto plné halasných slov, že přes ně nebylo slyšet vlastního slova, Pavel Zajíček celou cestu mlčel a jenom se v přítmí na zadním sedadle tiše pousmíval tím svým podmanivým úsměvem.
2. Ve svém věku už jsem realista. V ničem. Shodou okolností jsem v úterý, kdy zemřel, seděl v hospodě. Čtyřicetiletí lidé o Chartě 77 nevěděli nic, natož o okolnostech, které její vznik podnítily. Prý je to dávno, to ještě nebyli na světě. Chtě nechtě jsem si sám pro sebe musel říct: Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu!