Dejte tam více pohlaví, milý Manne
Irský prozaik Colm Tóibín v románu Čaroděj přepisuje oficiální portrét Thomase Manna, zdůrazňuje jeho homosexualitu. Polská nobelistka Olga Tokarczuková zas v románu Empusion
přepisuje Mannův román Kouzelný vrch,
zdůrazňuje souboj pohlaví. Dokáže dnešní literatura taková velká díla dorovnat, nebo je umí pouze přepisovat z hlediska současné správnosti?
Psát příběhy dívek bylo obvyklou figurou u literátů, kteří byli homosexuální, tedy skrytě homosexuální. Jmenovat můžeme Henryho Jamese či E. M. Forstera.
Když se Thomas Mann potřeboval rychle dostat ze Švédska do Ameriky, protože válka už začala, a on navíc letěl přes hitlerovské Německo – vlastenec, jenž se náhle bojí své vlasti a přeje jí co nejrychlejší porážku – do Amsterdamu a odtud do Anglie, psal zrovna Lotu ve Výmaru (1939). A britští celníci to samozřejmě netušili: „,To je do mého románu… Náčrtek jídelny v Goethově domě. Podívejte, tady je jeho jméno a tohle jsou ostatní lidé u stolu. Odehrává se to na začátku devatenáctého století.‘ ,Jak víte, kdo s ním seděl u stolu?‘ zeptal se jeden celník. ,Nevím to. Představuji, kde kdo seděl, abych si mohl představit jejich rozhovor.‘“
Tady tedy vidíme, že Thomas Mann musel dělat totéž co Colm Tóibín, když psal Čaroděje (2021). I když irský prozaik asi především musel vybrat, co použije, to byla hromádka, a pak to, co vynechá, čehož byla hromada. Protože jistě přečetl veškeré Mannovo dílo včetně deníků a korespondence, knihy bratra Heinricha, stejně jako texty dětí Thomase Manna, především spisovatele Klause a historika Gola.
Když si to člověk nad Čarodějem uvědomí, má tendenci být daleko smířlivější, neboť to muselo být skutečně obtížné vykrajování. Dovedeme si totiž představit, že kupříkladu muselo být těžké více nerozvést příběh Klause a Eriky, jenž by byl čtenářsky atraktivní, to jest nevychýlit se od hlavního hrdiny k jeho nezvedeným dětem, které by byly dočasně vděčnějším objektem vyprávění, ovšem vždy právě pouze jakožto potomci slavného spisovatele.
Podobnost čistě náhodná
Asi je načase říct si něco taky o Colmu Tóibínovi (1955), jenž je dnes hojně oceňovaným tvůrcem. Jeho cesta v českém prostředí započala Brooklynem (2009), příběhem prosté irské dívky, jež v padesátých letech přijíždí pracovat do Ameriky. Mohli bychom podotknout, že psát příběhy dívek bylo obvyklou figurou na začátku 20. století u literátů, kteří byli homosexuální, tedy skrytě homosexuální. Můžeme jmenovat Henryho Jamese či E. M. Forstera. Netroufli si napsat – či v případě Forsterova až posmrtného Maurice publikovat – román, jehož postavy jsou homosexuální. Jinak autor pochopitelně nemá bez ohledu na dobu povinnost hlásit, jaké má pohlaví a orientaci, to je každého soukromá záležitost.
Ovšem Colm Tóibín už se přece jen narodil do jiné doby, i když pořád v Irsku.
Proto zamlada odešel do Barcelony, odkud vytěžil téma pro první texty. Ty se k nám zatím nedostaly. Pokud odhlédneme od toho, že tu tento spisovatel dosud příliš nezdomácněl, pak lze říct, že zde zatím vycházejí jeho pozdní knihy, které jsou tradičnějšího charakteru, co se týče formy. Zároveň se však trefují do atmosféry, kdy je snaha přepisovat minulost – přidávat, co v jejím obraze údajně chybí, a naopak z tehdejší literatury vyškrtávat nevhodné výrazy.
Dalším textem vydaným česky byl objemný román Mistr (2004), za nějž Colm Tóibín obdržel International Dublin Literary Award, ocenění zřízené v době, kdy Irsko bylo keltským tygrem, proto je výše odměny sto tisíc eur. A občas ji dostane domácí literát – můžeme si o tom myslet, co chceme... Každopádně Mistr byl prvním Tóibínovým románem o homosexuálním spisovateli, o Henrym Jamesovi, který navíc v divadelním prostředí zrovna soupeří s Oscarem Wildem.
Táta velkospisovatel platí
Thomas Mann tedy není prvním homosexuálním spisovatelem, o němž Colm Tóibín napsal. Vedle sexuální orientace a psaní románů o literátech bychom mohli snad zmínit ještě další shody mezi Thomasem Mannem a jeho irským portrétistou: zaprvé je to fakt, že Colm Tóibín vyučoval na Princetonu – a Thomas Mann byl na této univerzitě usazen na začátku americké emigrace. Zadruhé nadlouho posledním počinem z dílny irského prozaika, který se dočkal českého překladu, byla novela Mariina závěť (2012), apokryfní vyprávění Ježíšovy matky, přičemž víme, že Thomas Mann je autorem tetralogie Josef a bratří jeho.
Už bylo řečeno, že množství mannovských pramenů může být výhodou i nevýhodou. A hlavně se tak nemusí vše nad Čarodějem zdát jasné, proč se o tom pomlčelo. Například když bratr Heinrich a syn Klaus na Thomase tlačí, aby se ze švýcarského exilu důrazněji vyjádřil proti Hitlerovi, není vůbec zmíněna jeho novela Mario a kouzelník (1930), což by se nabízelo. Nemluví se ani o souvislosti Mefista (1936) Klause Manna a Doktora Fausta (1947) Thomase Manna.
Stejně tak mohlo být dvojznačné to, že příběh Thomase Manna není příběhem osamělého spisovatele, nýbrž jde de facto o rodinnou ságu, kde čteme o rodičích, sourozencích, dětech. Je to zkrátka rozsáhlá pavučina zachycující tradiční rodinu, jež je velmi náchylná k tomu, aby se neudržela pohromadě – okolnosti nejvnitřnější i vnější –, a přitom drží. Takový klasický příběh čtenáři – a především čtenářky – rádi čtou, však taky Colm Tóibín není první, kdo se Mannových zmocnil.
Ovšem zároveň vidíme, že se jedná o jednotku ekonomickou, pohromadě rodinu totiž drží především peníze. Protože Thomas Mann (1875–1955) byl nejen homosexuál, jenž s manželkou zplodil šest dětí a zůstal s ní až do smrti, nýbrž byl taktéž spisovatelem, jenž dokázal vydělat tolik, aby svou rozsáhlou rodinu uživil a aby mohl příbuzné dlouhodobě dotovat, a to nejen včetně matky a méně úspěšného bratra Heinricha, ale především děti, které mu měly za zlé buď to, že se pořád zavírá do pracovny, aby mohl psát, anebo to, že není v občanských vyjádřeních dostatečně plamenný. Nebyl, protože ho zajímalo především psaní, a taktéž proto, že by tím často někoho z blízkých ohrozil.
Dalším pozoruhodným aspektem Mannova života je to, že byl od počátku – když vydal Buddenbrookovy (1901) – oceňovaný a slavný. A to zcela po zásluze. Když si dnes tento román přečteme, naprosto tomu rozumíme, nemusíme nic slevovat s ohledem na tehdejší dobu. Mannovský příběh především odkrývá, že lze být spisovatelem ve svém počínání nijak neslevujícím, nikomu nenadbíhajícím, nikomu nevycházejícím vstříc, a přitom slavit úspěchy a být bohatý. Z čehož až následně vyplynulo, že se Thomas Mann stal přednášející veřejnou osobou, jejíž názory se braly v potaz. Proto taky pil krev řadě současníků, byl pro ně oním vzorovým „velkospisovatelem“. Robert Musil se zmiňuje o „cirkusu Mann“a Kouzelný vrch (1924) hodnotí jako pohled do „žaludku žraloka“.
Jak se to vylíhlo
V jednotlivostech je Colm Tóibín přitahován tím, co Thomas Mann (už to jméno!) potlačoval a svěřoval pouze deníkům a co naopak Klaus a Erika nijak neskrývali – byli slavní nejen díky tomu, že měli slavného otce, nýbrž též okázalou nespoutaností a revolučností. I když nechybí pichlavé poznámky o tom, že horovali pro socialismus, nicméně jezdili první třídou, kterou platil tatíček, vůči němuž měli spoustu výhrad, už dávno jejich otec nebyl oním čarodějem, jenž je kdysi bavil u stolu.
Jinak ale můžeme říct, že Čaroděj dokáže strhnout, a to asi především toho, kdo zná dílo lübeckého rodáka a kdo ho obdivuje, přestože si uvědomuje, že jeho romány a novely jsou obezřetně kultivované a mnohé nevyslovují napřímo – což u literatury nemusí být nutně handicap. Vždyť i nejodvážnější průsak v podobě novely Smrt v Benátkách (1911) je jedním velkým náznakem o tom, jak je někdo věhlasný a právě kultivovaný přepaden za bílého dne opravdovými city a vlastní přirozeností.
Čaroděj tak celkovým vyzněním připomene vzpomínkovou knihu Güntera Grasse Při loupání cibule (2006). Kdo má rád Plechový bubínek (1959), ten si rád přečte okolnosti jeho vzniku – a to, co bylo „předlohou“, ovšem ve skutečnosti, není pochopitelně nijak podstatné. Jde zkrátka o to, co po cestě od tohoto velkého románu odpadlo a nebylo nutné to znovu sbírat a připomínat.
Do obdobné pozice se nasunul Čaroděj, jen s tím rozdílem, že zatímco Günter Grass vzpomínal, irský spisovatel se pokouší rekonstruovat. Colm Tóibín nám často ukazuje, z čeho při psaní známých textů Thomas Mann vyšel, co ho inspirovalo, co si pospojoval či upravil. Ano, je to zajímavé, ale není nutné to vědět. Jinak je život spisovatele nepřekvapivě nudný, obvykle je zavřený v pracovně a píše.
Čaroděje nabídlo nakladatelství Leda v překladu Adély Bartlové. A nutno bohužel alespoň krátce zmínit, že při čtení působí rušivě například to, že je špatně skloňováno jméno Hermanna Hesseho, a tak má v druhém a čtvrtém pádu totožný tvar jako jméno nacisty Rudolfa Hesse. Ještě nepříjemnější jsou kvanta „svůj, své, její“a dalších přivlastňovacích zájmen, stejně jako opakování jmen v jedné větě. Můžeme si to ukázat na československém příkladu: „Thomas se na jedné konferenci setkal s českým ministrem zahraničí Edvardem Benešem a Beneš mu potvrdil, že by Česko jeho žádost s radostí přijalo.“
Misogynské názory
Otázka, zda Čaroděje přivítat jako důkaz faktu, že se někdo zajímá o pozoruhodného předchůdce a vůbec o literární historii, či ho naopak zavrhnout jako pouhé parazitování a hraní na jistotu, je ještě znásobena tím, že nedávno česky vyšel román Empusion (2022) polské nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczukové (1962), jejíž dílo publikuje tradičně Host v překladu Petra Vidláka.
I tady najdeme mannovskou linku a přepisování historie. Jde o evidentní variaci na Mannův Kouzelný vrch (1924), příběh z lázní pro pacienty s tuberkulózou v předvečer první světové války. Hlavní postavou je muž podobně mladý a nezkušený jako Hans Castorp, jenž je rovněž obklopován názory starších pacientů. Tento příběh ale autorce slouží k tomu, aby nastolila téma, jež v současné atmosféře znamená zaručené body: totiž přetlačování ženského a mužského.
Zvolený postup se ovšem jeví jako tupě urputný. Olga Tokarczuková pacientům slezských lázní poměrně neústrojně vkládá do úst výroky věhlasných historických osobností na konci knihy jmenovaných. Samozřejmě se jedná o mužské provinilce a jejich „misogynské názory na ženy a jejich místo ve světě“. Příběh, který prozaička dovede k hororovému finále, tak zavání agitkou na sto honů. A taky nechtěnou parodií, neb připomene dětství Járy Cimrmana, kdy byl oblékán do dívčích šatů.
Čaroděj nabízí jen současný pohled na život Thomase Manna: homosexualita je normální. Empusion předkládá současný, omezený a zištný pohled na minulost: vybírá detaily, jimiž chce diskvalifikovat celé mužské pokolení – mimochodem, není to homofobní? Olga Tokarczuková se tak jeví být objevitelkou další slepé uličky, neboť tím, že někdo bude někoho kárat, určitě nesmrtelná literatura nevznikne, naopak je ostuda, že někdo takový získal Nobelovu cenu. Takže patrně neuplyne příliš let a Čaroděj a Empusion budou vedle Kouzelného vrchu a Smrti v Benátkách působit velmi nemoderně a nadbytečně.