Mezi vyznavači historických stylů
Na české technice Historie největšího architektonického učiliště u nás je dlouhá a bohatá
Hlavně v meziválečném období se o této škole říkalo, že je příliš konzervativní. Avantgarda se opravdu prosazovala jinde, ovšem
rovněž působily mimořádné osobnosti tuzemské architektury.
Minulý týden jsme se trochu blíže podívali na malou a pozapomenutou architektonickou školu v Praze, působící v rámci německé techniky. Není tedy od věci seznámit se i s těmi ostatními učilišti, kde bylo možné studovat obor architektura. Začněme tím největším, kterým samozřejmě byla technika česká. To byla – a dosud stále je – velká škola. Také její dějiny byly dosti pestré, proto je projdeme spíš jen v takovém stručném přehledu se zmínkou o významných osobnostech mezi pedagogy.
Po rozdělení původní polytechniky na českou a německou část v roce 1869 se ta česká rozhodně neměla za co stydět. Na Českém vysokém učení technickém sice nepůsobil velikán Josef Zítek, ale jeho někdejší asistent ze stavby Národního divadla a spoluautor Rudolfina Josef Schulz byl rovněž velmi výraznou osobností, stejně jako profesor Jiří Pacold. Schulz byl především respektovaným autorem muzejních budov, ale také činžovních domů, vše samozřejmě ve stylu neorenesančním.
Konzervativní učiliště
K těmto dvěma brzy přibyly další výrazné osobnosti. Architekt Jan Koula, rovněž školený na vídeňské umělecké akademii, později proslul stavbou secesního Čechova mostu přes Vltavu, ale neméně důležitý byl i jeho nevelký dům v pražské Bubenči, ovlivněný britským hnutím Arts and Crafts.
Také další pedagogové české techniky, profesoři architektury nebo pozemního stavitelství, byli zprvu reprezentanty historismu, kteří později přešli k secesi. Byli to spoluautor Obecního domu Antonín Balšánek, autor staveb v asanaci Rudolf Kříženecký, projektant vojenských staveb Josef Bertl anebo třeba architekt vinohradského divadla, smíchovského
Národního domu a tržnice Alois Čenský. Později nastoupil na techniku také někdejší Zítkův asistent Josef Fanta, známý projektant hlavního nádraží, spolkového domu Hlahol nebo památníku bitvy tří císařů u Slavkova, ale též technicistních budov ondřejovské observatoře, kterého jsme si na této stránce představili nedávno. Architekty také učili známí výtvarníci Hanuš Folkman, Oldřich Blažíček, architekt a kreslíř Karel Vávra nebo přísný historik architektury Oldřich Stefan.
Nicméně konzervativní výuka na technice s výše uvedenými kantory, kteří sice bravurně zvládali historické styly, ale dospěli nejdále k secesi, se však po první
světové válce nastupující generaci budoucích avantgardistů zajídala. Ti obdivovali Kotěru na akademii nebo Plečnika na Umprumu, kteří již vyučovali v moderním duchu. Někteří z nich proto na protest techniku opustili a přestoupili na výše zmíněná moderní učiliště. Zklidnění nepřinesl ani příchod Antonína Engela, což byl sice, stejně jako Kotěra a Plečnik žák Otto Wagnera, ale ve dvacátých letech uvázl v poněkud suchopárném neoklasicismu.
Pánové s motýlky
Změnu v programu výuky na techniku přinesl až představitel mladší generace Antonín Mendl koncem dvacátých let. V následující dekádě tu dále působili Jaroslav Mašek, Vojtěch Krch, Antonín Ausobský, Miloš Vaněček, Theodor Petřík, Otakar Štěpánek či František Fiala. Studenti – a teď už často i dívky (první z nich Milada Pavlíková, provdaná Petříková, ještě na začátku dvacátých let musela absolvovat jako mimořádná studentka) – mohli už projektovat ve funkcionalistickém stylu. Pro představu je však třeba dodat, že absolventů bylo maximálně patnáct dvacet ročně, a protože práce bylo tehdy dost, většina z nich se brzy prosadila.
Studium bylo šestileté, ale po první
státnici museli studenti na dvouletou praxi, teprve pak mohli studium završit druhou státní zkouškou a získali titul diplomovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní s příslušným razítkem.
Ale pokračujme dál v historii. Za druhé světové války byla škola zavřená a po ní přišli postupně noví kantoři jako Oldřich Starý, Karel Hozík, František Čermák, Karel Janů, Josef Kittrich, Jiří Voženílek, Emanuel Hruška, Jindřich Krise, Jiří Štursa, František Cubr, Emil Kovařík, Stanislav Šnajdr nebo Antonín Černý. To byli ještě architekti meziválečné generace, noblesní pánové v oblecích s motýlky, z nichž někteří ještě v sedmdesátých letech učili i mě. Postupně je nahrazovali mladší, kteří studovali až po válce, v padesátých letech nesměli projektovat a prosadili se až v následující svobodnější dekádě. Tehdy také zanikla samostatná fakulta, byl tu jen obor architektura v rámci fakulty stavební. To se změnilo až v průběhu sedmdesátých let.
Dnes lze studovat obor architektura i v rámci stavební fakulty. Učilo se na Karlově náměstí, později přibyla Engelova fakulta v Dejvicích a v sedmdesátých letech nové učiliště v Thákurově ulici, doplněné naposledy o budovu Aleny Šrámkové v jejím sousedství.
Po druhé světové válce postupně přišli noví kantoři, architekti meziválečné generace, noblesní pánové v oblecích s motýlky, z nichž někteří ještě v 70. letech učili i mě