Nejlepší hráč pokeru

Americkou politickou scénu před týdnem šokovala přelomová zpráva: do politického důchodu odchází šéf senátních republikánů Mitch McConnell. Jistě, bystřejším pozorovatelům neušlo, že McConnell již delší čas nebyl ve své kůži – nejvýrazněji to vyplavalo na povrch, když loni dvakrát „zamrzl“před kamerou a na několik okamžiků ztratil řeč. Na druhou stranu v době, kdy si prezident Spojených států plete Emmanuela Macrona s Françoisem Mitterrandem by to nemusel být až takový problém. Ale především: McConnell platil za ztělesnění senátní politiky a v jeho dobrovolný odchod věřil málokdo.

V našem prostředí – a velmi často i v tom americkém – je McConnel vnímán jako karikatura. „Trumpův pohůnek“nebo „polofašista“, soustředící se na obsazování klíčových postů judikatury konzervativními soudci, si vysloužil nenávist amerických liberálních médií jako málokdo jiný – a vzhledem k tomu, že prakticky výlučně skrze tato média je o Americe informován zbytek světa, povědomí o McConnellovi je veskrze negativní a zkreslené nejen v našem prostředí.

Realita je ale o dost komplexnější. Zaprvé, McConnell měl do Trumpovy loutky tak daleko, jak jen to šlo. Slovy samotného bývalého prezidenta to byl „nejlepší hráč pokeru“– své karty držel blízko u těla a ovládat ho se nepokusil ani neortodoxní šéf Bílého domu, kterému The New York Times a The Washington Post svého času připisovaly takřka neomezenou moc a nikdy neusínající touhu proměnit Ameriku v diktaturu východního střihu.

Důvod? McConnell byl neobyčejně inteligentní stratég, který si v politických kuloárech Washingtonu vysloužil respekt prakticky každého, s kým přišel do kontaktu. Ve svých pamětech se tuto svou schopnost nepokoušel nijak maskovat: zatímco jiní politikové předstírají, že vstupují do veřejných funkcí kvůli službě národu, on si nebude na nic hrát – vždy ho fascinovala moc a racionálně ji použít v rámci veřejné funkce si vytkl jako svůj životní cíl. Ani jeho nejvážnější nepřátelé by mu nemohli upřít, že přesně to také udělal.

Představovat si McConnella jako ze řetězu utrženého machiavelistu je ale nepřesné. I podle svých demokratických kolegů ctil nade vše americký Senát a jeho vlastní, institucionální hrdost. Odtud jeho četné konflikty s Trumpem, který politiku amerického Kongresu dílem nerespektoval, dílem jí nerozuměl. Ze stejného důvodu pramenil také jeho odpor proti zrušení senátního filibusteru, tedy práva „obstruovat“, o které se před dvěma lety vcelku otevřeně snažil prezident Joe Biden. Ano, pro všechny, kterým tak záleží na demokracii a její ochraně, toto bylo reálné nebezpečí, že v Americe bude vládnout prezident a jeho většina – aniž by opoziční strana měla realistickou šanci nechat se slyšet. Bylo to i McConnellovo horečné úsilí – prostřednictvím mnoha názorových článků, projevů na půdě Senátu a jednání s kolegy z demokratického břehu –, které tomuto nebývalému zásahu do americké demokracie zabránilo.

Také McConnellův osobní příběh značně nabourává zavedenou představu o privilegovaných republikánech, kteří cynicky hájí zájmy bohatých korporací proti chudému americkému lidu. McConnell, jenž vyrostl ve skromných poměrech na americkém středozápadě a v dětství překonal dětskou obrnu, si svým příběhem získává pokud ne přímo sympatie, pak rozhodně alespoň respekt. Bylo by nemístné si ho idealizovat – on sám ostatně tuto falešnou posedlost ctností ve svých pamětech odmítl. Je ale určitě dobré si na něj vzpomenout pokaždé, až uslyšíte nějakého amerického liberála z elitních kruhů kázat o útlaku a předstírat, že Demokratická strana vlastní monopol na boj proti chudobě a pomoc znevýhodněným.

McConnell nezastíral, že ho vždy fascinovala moc, a racionálně ji použít si vytkl jako svůj životní cíl