Ekonomiku nelze financovat z dotací

„Je třeba si uvědomit, že Česko se z čistého příjemce unijních dotací brzy stane čistým plátcem,“říká Tomáš Nidetzký, šéf Národní rozvojové banky (NRB). „To by pro ekonomiku závislou na dotacích mohlo znamenat náraz do zdi.“

Národní rozvojová banka, jejímž posláním je pomáhat zejména malým a středním podnikům zvýhodněnými úvěry a zárukami, se má slučovat s Českou exportní bankou (ČEB). Proč?

Nejde o sloučení, ale o integraci. Tedy začlenění ČEB do skupiny NRB s tím, že si ČEB podrží své kompetence v oblasti financování zahraničního obchodu a projektů v zahraničí. Cílem je posílení kapitálu NRB.

Česká republika má tři státní finanční instituce, jednu pojišťovací, tedy Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP), a dvě bankovní. A když se podíváme do bilancí těch dvou bank, jedna má nedostatek kapitálu – NRB. A ta druhá, ČEB, naopak nadbytek. Ten nadbytek chceme využít, abychom mohli lépe a více podporovat hospodářskou politiku státu. ČEB se stane stoprocentní dceřinou společností NRB.

LN Jak to pocítí stávající klienti či zájemci o služby ČEB a NRB?

NRB bude moci uspokojit mnohem více firem. Při současném kapitálovém vybavení můžeme poskytnout úvěry v celkovém objemu do pěti miliard korun, po integraci se náš úvěrový rámec rozšíří ke 30 miliardám. A pokud bychom se bavili o záručních programech, dostáváme se na kapacitu 80 miliard. Navíc záruky vtahují do financování soukromé peníze. Za současných podmínek generuje jedna koruna záruky sedm korun ze soukromých peněz.

Ale kolik záruk a úvěrů bude banka skutečně schopna poskytovat, bude hodně záležet na tom, jak budou zadavatelská ministerstva ochotna poskytnout zdroje pro záruční či úvěrové programy. NRB totiž může na financování svých programů použít jedině zdroje, jež jí svěří ministerstva či státní fondy. Ty rozhodují, zda budou peníze z evropských či národních fondů použity jednorázově na nevratné dotace, anebo na návratné finanční nástroje, tedy úvěry a záruky poskytované NRB.

LN A co ČEB?

Ta se financuje jinak, má od svého vzniku státní záruku a zdroje získává emisí vlastních dluhopisů. Takže není závislá na rozhodnutích ministerstev. To chceme pro NRB také. Proto je druhým pilířem naší transformace zákon o NRB. Ten by nám měl umožnit vydávat i vlastní dluhopisy se státní zárukou jako další zdroj financování. To už by se klientů dotklo skutečně významně, protože emise dluhopisů by byla už jen o tom, zda existuje dostatek projektů, které chceme financovat. Nikoliv o podávání si dveří na ministerstvech, zda nám dají nějaké peníze na finanční nástroje či peníze, které se nestihnou rozdat dotačním způsobem.

Lex NRB, který v nejbližších dnech projedná vláda, také definuje, že NRB bude kompetenčním centrem pro financování státem podporovaných projektů. Aby nepokračovala atomizace přidělování státní pomoci a dnešní ministerští odborníci na dotace se nepředělávali na odborníky na finanční nástroje. Úvěry a záruky jsou na rozdíl od dotací, které se jednoduše přidělují každému, kdo splní předepsané podmínky, normální bankovní produkt. Jehož poskytování se neobejde bez zkušených odborníků. Varoval bych před tím, aby Česko šlo cestou pokusů vytvořit takto kompletní službu na každém ministerstvu, na každém státním fondu.

LN Jak by to probíhalo s těmi dluhopisy?

Dluhopisy, jež vydávají národní rozvojové banky, jsou na přesně určené projekty a s danou splatností. Takhle by třeba NRB mohla financovat obranný průmysl. Ten nemá problém platit tržní úroky, ale má potíže dostat se k penězům. Pokud banky obranný průmysl financovat nechtějí, ale Česká republika jej financovat chce, má k tomu svoji banku. Také by v zákoně mělo být vydefinováno, že NRB nefunguje jako konkurent komerčním bankám, ale jako komplementární banka. Tedy že tam, kde standardní komerční banky končí, práce NRB začíná.

Dluhopisy by mohly nakupovat penzijní fondy a životní pojišťovny, které zajišťují výnosy pro své klienty nákupem zahraničních cenných papírů a podporují tak miliardami českých střadatelů zahraniční ekonomiky. Protože my jim nenabízíme dlouhodobé cenné papíry, do nichž by mohly zainvestovat – je to nevyužitý potenciál.

LN Financujete malé a střední podniky, financovali jste i města a obce. Chcete dělat také velké stavby?

Předchůdkyně NRB financovala města a obce. My municipality financujeme méně a méně, protože od jisté doby běží vedle nabídky úvěrů nabídka dotací a my samozřejmě nejsme schopni ty dotace přetlačit. Když je možnost vzít si dotace, každý si je vezme. Ale je to určitě segment, který chceme financovat. A chceme prosazovat, aby města a obce investovaly do projektů, jejichž důležitost není dána tím, že na ně jsou dotace, nýbrž že jde o potřebné projekty. Dnes to takhle bohužel nefunguje.

Pak jsou tu velké infrastrukturní projekty. My na to s dnešním kapitálem nemáme. Do budoucna si dovedu představit, že by se na to daly vydat dluhopisy, pokud by jednotlivé projekty uměly vykázat potřebnou návratnost. Stát vydefinoval deset strategických infrastrukturních projektů jako severní větev dálnice, vysokorychlostní tratě či spojku do Kladna přes letiště. A to jsou projekty, nad nimiž bychom se měli bavit, jak bychom je měli financovat. Zda nějakou kombinací peněz z veřejného a soukromého sektoru, či jen veřejnými penězi. Teď bych nepředjímal, jakou roli by tam měla hrát NRB, ale nějakou roli tam bude hrát určitě.

Nebude pro NRB překážkou, že výkon vlastnických práv v bance mají tři ministerstva?

LN

Budoucí akcionářská struktura NRB je velmi citlivé téma. Zastávám názor, že akcionářem by mělo být ministerstvo financí, protože to jediné není naším zadavatelem. Všechna ostatní ministerstva jsou, zadávají nám alokace a programy, takže jsou v určitém konfliktu zájmů. Být na jedné straně akcionářem a na druhé straně zadávat zakázky, to je jako být klientem ve vlastní restauraci a chodit tam na obědy zdarma.

Akcionářem by se chtělo stát také ministerstvo životního prostředí. Čemuž já rozumím, protože nám svěřuje prostředky, tak chce mít kontrolu nad jejich využitím. Ale viděl bych to spíše na otázku, zda by se za tímto účelem neměla vytvořit národní investiční rada. Dozorčí rada v našem případě vhodná není. Jsme banka a u banky mohou v dozorčí radě sedět pouze lidé, kteří mají dostatečné zkušenosti s bankovnictvím. Jiné osoby centrální banka do dozorčí rady neschválí.

Další citlivou oblastí je role státních fondů. Některé z nich se chovají jako náš konkurent, jako banka, nikoliv fond. To je typická ukázka toho, jak máme atomizovanou strukturu státní finanční podpory podnikání.

LN Co vlastně dělá Národní rozvojový fond (NRF), jehož vznik je brán jako výsledek tlaku bank vyhnout se sektorové dani, do jisté míry obdobě dnešní daně z mimořádných zisků? Banky slibovaly, že do něj dají sedm miliard, respektive zafinancují projekty až do sedmi miliard. Hovoří se ale o tom, že z něj nebyl financován ani jeden jediný projekt…

V době, kdy jsem ještě byl v České národní bance a my jsme tomu fondu udělovali licenci, jsem hned na začátku namítal, že tohle letadlo nikdy nepoletí. Jeho problémem bylo, že neexistovaly projekty, kandidáti na takové financování. A když se nějaký projekt objevil, přišly banky s tím, že jsou schopny jej financovat napřímo a za lepších podmínek.

LN Jste autorem výroku, že Česko trpí dotační obezitou, jež škodí všemu, a že s tím chcete coby šéf NRB začít bojovat. Jak?

Od našeho vstupu do Evropské unie proteklo naší ekonomikou více než bilion korun z Bruselu, v drtivé většině formou nevratných dotací. V minulém programovém období, které skončilo v roce 2021, Česko získalo 500 miliard korun, z toho 96 procent šlo do ekonomiky dotačním kanálem. A ta čtyři procenta, tedy 20 miliard, jež získala NRB, tak ta my stále máme. Úvěry se splatily, záruky prakticky nebyly realizovány. Takže ty peníze budou použity znovu, na další projekty – zatímco dotace jsou jednorázová věc. Německá národní rozvojová banka KfW, která plní stejné funkce jako NRB, doposud na úvěrech a zárukách otáčí marky, které získala po druhé světové válce v rámci Marshallova plánu.

Mimochodem, na dotační obezitu, kterou lze nazvat i toxikománií, každoročně upozorňují zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu. Ani za dob komunismu se u nás nedávaly peníze zadarmo. Třeba novomanželské půjčky byly úročeny jedním procentem. A je také třeba si uvědomit, že Česko se z čistého příjemce dotací brzy stane čistým plátcem. Takže těch peněz z EU najednou bude méně. To by pro ekonomiku závislou na dotacích mohlo znamenat náraz do zdi.

LN Návratné úvěry či záruky místo dotací, to zní dobře i neekonomovi. Ale jak na to?

Začal bych analýzou, kterou ostatně vládě doporučil NERV (Národní ekonomická rada vlády), kdo a kolik poskytuje dotačních programů a titulů a v jaké jsou fázi. A zda by se projekty, financované dotacemi, nedaly financovat nástroji NRB. Myslím, že taková revize se dá udělat velmi rychle.

Ještě připomenu, že finanční nástroje lze spojit s dotací. Příklad – podpora elektromobility. To je program, kde mohou firmy a podnikatelé na nákup elektroauta získat státní záruku k bankovnímu úvěru, ale zároveň dotaci. Ale rozhodně by se to nemělo dělat

tak, jak se to bohužel obvykle dělá, že se na něco dá dotace, a ta když se vyčerpá, nastoupí ony návratné finanční nástroje.

Jenže na ministerstvech, která mají v rukou rozdělování těch evropských a národních peněz, jsou mnohačetné struktury, jež se zabývají pouze administrací dotací. Vlády i opozice se dlouhodobě shodují v tom, že je třeba stát zeštíhlit, ale nějak se jim to nedaří…

LN

Když k nám přišly první evropské peníze, bylo velkým tématem, jak se jednotlivým ministrům daří je čerpat. Zda nehrozí situace, že budeme nespotřebované peníze muset vrátit zpátky. Na čerpání jsme nebyli připraveni. Nebyly projekty a neexistoval ani vehikl, který by to čerpání prováděl, tedy instituce typu NRB. Proto na ministerstvech začaly vznikat ty útvary a dnes se dotacemi zabývá skutečně velká skupina lidí.

Setkávám se s podnikateli, kteří říkají: získal jsem dotaci 1,5 milionu korun, 600 tisíc jsem zaplatil na poradenství, ale nemusel jsem se o nic starat. Dotační programy jsou tak komplexní, tak složité na administrativu, že jsem si na to musel někoho najmout. Tohle je skutečný příběh. A já si nemyslím, že se dá ekonomika dlouhodobě financovat dotacemi. Je to opravdu toxikománie.

Nezbývá nám nic jiného než sebrat odvahu a dělat odvážná a nepopulární rozhodnutí. To je samozřejmě nepříjemné, protože jde o pracovní místa. Ale zrovna nyní se nabízí optimalizace pozic, které dnes mají na starosti ty dotační programy.

Národní rozvojová banka by mohla financovat třeba obranný průmysl. Ten nemá problém platit tržní úroky, ale má potíže dostat se k penězům.

LN Ale jak tohle chcete prosadit, když nejste politik?

Možná jsem naivní, ale chci to prosadit tím, že to dává ekonomicky smysl. My do budoucna nemáme moc variant, jak ekonomiku financovat. Mějme na paměti, že nám dotační zdroje dříve nebo později dojdou. Česko je na křižovatce: záleží na nás, jakou cestou se chceme vydat. Buď budeme jezdit po křižovatce jako po kruhovém objezdu a dál budeme spotřebovávat dotace, a nikam se neposuneme. Anebo se vydáme nějakou cestou. A jednou z cest je více využívat ty návratné finanční nástroje. Více přitáhnout do ekonomiky soukromé zdroje.

Vím, že ne každý politik musí být ekonom. Ale má mít aparát, který mu tu odbornost dodá. A pak záleží na tom, jak nepopulární rozhodnutí dokážete komunikovat veřejnosti. A proto historicky vznikl NERV. Aby politická reprezentace měla možnost naslouchat čistě ekonomickým hlasům a tomu, co ekonomika skutečně potřebuje. A co si vláda z toho současného 37chodového menu, předloženého NERV, vybere, je na jejím politickém rozhodnutí.