Mobil a vařečka
Máme v češtině hezké úsloví „bouře ve sklenici vody“. Je samo o sobě natolik vizuální, že jeho význam netřeba vysvětlovat. Označujeme jím spor kolem malichernosti, tudíž spor zbytečný, a dokonce směšný. Potíž je v tom, že dnes už ztrácíme měřítka a nevíme, co je malichernost a co už je podstatné nebo zásadně podstatné. Při psaní mě teď napadá, že „malichernost“nemá svůj slovní opak, něco jako „velichernost“. Ale o tom dnes věru nechci mudrovat, vrátím se k tomu sporu.
Vyvolali ho lidovci obrázkem, kterým vyjádřili ideu, že „rodina a kariéra už nejsou tabu“. Ponechme stranou, zda rodina a kariéra někdy byly tabu a co je víc tabu, jestli rodina, nebo kariéra. Však taky pozornost nevyvolal ani slogan jako obrázek: mladá žena stojí v kuchyni s mobilem u ucha, tváří se vůdcovsky a na ruce má dítě třímající vařečku. V oku má rozhodnost a ze rtů jí plyne jakýsi příkaz, fotograf to vystihl perfektně. Kdybych byl lidovecký píárista, varoval bych před kuchyní jako jevištěm akce a vařečkou jako rekvizitou. Jenže lidovci udělali tu chybu, že se mě na nic neptali, obrázek je venku a oheň na střeše: zase je tu žena v tradiční roli, ani ten hrnec na snímku nechybí.
Neptali se mě, nezbývá než k věci cosi připodotknout jaksi ex post. Málo platné, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, on ten obrázek vystihuje to, co mám pořád před očima. Moje žena pracuje a taky hodně telefonuje v kuchyni a její dcera taky hodně pracuje a vídám ji s půldruharočním dítětem na jedné ruce a s mobilem v druhé ruce.
Je to úděl pracujících matek, že ty děti mají jaksi na krku víc než muži. Tak to je, i když se ti muži snaží, seč mohou, přiložit ruku k dílu. Hněvem a kritikami obrázku na tom mnoho nezměníme.
Navíc odvedeme pozornost od jedné podstatné věci, opět soudím podle pozorování ze svého okolí. Děti jsou méně samostatné, než bývaly „za mých časů“, jak se říká. Mámy taky pracovaly, co moje paměť sahá.
Typický obrázek té doby bylo „dítě s klíčem“. Dovedete si dnes představit, že by rodič, ať už máma, nebo táta, zavěsil děcku klíč na šňůrce na krk a vypustil ho na ulici? V té době bylo nemyslitelné, že by rodič vozil dítě na sport nebo na kroužek autem už proto, že dohromady nikdo auto neměl. Pojmu „matka taxikář“by tenkrát nikdo nerozuměl.
Všechno se změnilo, aut je pomalu víc než lidí a děcko se mámy taxikáře hned tak nepustí, od školy přes pubertu až do plnoletosti. Rodina a kariéra nejsou tabu, ale je to sakramentská dřina. Mohla by být menší, kdyby stát byl schopen spočítat děti v ročníku a podle toho se zařídit. Což je přání mimo realitu. Aspoň tu máme lidovce, kteří v souvislosti s rodinou občas vyvolají bouři ve sklenici vody. Rodinám sice nepomohou, ale aspoň je kolem jejich propagandistických úletů trochu zábavy, počítejme jim to k dobru, o zábavu je přece nouze.