Vstup do NATO provázela i váhavost

Trvalo ale dlouho, než jsme pochopili, že jsme členy. To se ukazovalo na stylu přemýšlení: my, Česká republika, a oni, Severoatlantická aliance. Prvním poměrně velkým testem pro toto myšlení byl začátek bombardování jugoslávských vojsk v Kosovu. Někteří naši největší političtí představitelé dokonce změnu postavení ČR nechápali. Tehdy se říkalo: ať si dělá Severoatlantická aliance, co chce, nás se to netýká.Ve veřejné debatě se tehdy silně diskutovalo o tom, že máme v Alianci stejný hlas jako všechny ostatní země, které jsou členy déle.

LN Miloš Zeman to tehdy komentoval, že „záležitost vyžadovala rozhodnutí v intervalu dvaceti

až třiceti minut“, a proto ji konzultoval jen s ministrem Kavanem…

Nejsem si jistý, zdali měl prezident Zeman, tehdy premiér, tak málo času. Účastnil jsem se jednání vlády, která o věci debatovala. Byl zde přítomen i prezident Václav Havel a právě on musel premiéra a další ministry upozorňovat, že již jsme členy Aliance. Debata se vedla hodiny. Havel se snažil sdělit, že už není žádné my a oni, ale je pouze my všichni. Samozřejmě známe i postoj tehdejšího ministra zahraničí Kavana, který se na jednom shromáždění zeptal, jak se dá z NATO vystoupit. Byl to podle mě pro politickou reprezentaci v té době poměrně velký šok.

Miloš Zeman se v závěrečné fázi svého prezidentství dokonce za bombardování Srbsku omluvil. Je nutné ale říci, že jsme měli plné právo říct ne. Naše rozhodnutí bylo poslední a poměrně zpožděné, ale závěr zněl ano, dáváme svůj souhlas, aby se operace uskutečnila. Pokud bychom tak neučinili, pravděpodobně bychom ovlivnili rozhodnutí celé Aliance, protože to je organizace postavená na úplném konsenzu.

LN Jaké osobnosti si spojujete s naším vstupem?

Z politické reprezentace to pro mě pochopitelně byl prezident Havel a ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová (rodačka z pražského Smíchova, pozn. red.). Také tehdejší prezident USA Bill Clinton, v jehož kabinetu Albrightová funkci zastávala. Já osobně jsem ale byl v kontaktu především s vojenskými představiteli. Velký vliv na podporu České republiky měl vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě (zkráceně SACEUR – pozn. red.) George Joulwan. Ten ale odcházel v polovině roku 1997. Dále předseda Vojenského výboru NATO Klaus Naumann, německý generál, který nám v zásadě také pomáhal. A mnozí další velitelé, napadá mě třeba tehdejší náčelník polské armády generál Henryk Szumski. S ním jsme komunikovali opravdu velmi úzce.

LN Máte osobní vzpomínku na 12. březen 1999?

Připravovali jsme se na vstup dlouhodobě. Ačkoliv tedy vztyčování vlajky v Bruselu bylo emočně významné, z hlediska armády to byla víceméně jenom taková epizoda. Kontinuálně jsme pracovali dál. Šlo o moment, který de facto pouze avizoval, že před 12. březnem 1999 jsme byli ještě kandidáti, zatímco 12. březnem – v okamžiku, kdy ministr zahraničních věcí Jan Kavan předal podepsané listiny – jsme se stali plnohodnotným členem Severoatlantické aliance. Myslím si, že větší problém byl tehdy u politické reprezentace než u armády.

LN Argumentem v 90. letech bylo, že sami bychom na obranu dávali mnohem více. Je tomu tak i dnes?

Pochopitelně že ano. V době po rozpadu Československa, kdy ještě nebylo jasné, zda vůbec budeme do Aliance přizváni, jsme si dělali výpočty – kolik financí by stálo, abychom byli schopni ubránit Českou republiku. Šlo o astronomické číslo včetně toho, že bychom byli zatíženi potřebou vícenásobně větší armády. Doba se jistojistě posunula, ale třeba zbraňové systémy jsou ještě dražší.

LN Je chybou, že jsme ne vždy plnili závazky?

Současný trend je zcela jasný: výdajům na armádu ve výši dvou procent HDP se přibližují všichni členové Aliance, pokud už závazek neplní. Co se minulosti týče, prošli jsme si několika krizemi. Ty znamenaly, že se zpomalila modernizace armády. Ale těžko zodpovědět otázku, zda to byla chyba. Armáda je součástí společnosti, neexistuje někde vně. Pokud byly potřeba investice jinde a urgentněji než v armádě, nelze říci, že politická reprezentace udělala chybu.