Oscarová povolenka

Nejlepší film měl letos být příkladně rozmanitý

Letošní oscarový ročník byl první, kdy platila pravidla vytvořená v roce 2020, jež se v době svého zveřejnění trochu zjednodušeně interpretovala tak, že do klání o titul nejlepšího filmu nemá šanci zasáhnout snímek, kde by významnými postavami byli jen zdraví heterosexuální bílí muži. Přesto vyhrál Oppenheimer, který tuto definici téměř ukázkově naplňuje. Jak se to mohlo stát? „Vykoupila“jej účast znevýhodněných skupin (kam jsou počítány také ženy) ve štábu i vzdělávací programy studia Universal pro znevýhodněné, to jsou totiž další možnosti, jak film do kategorie nejlepší film kvalifikovat.

Nepotvrdily se tak alespoň zatím obavy, že bude oscarová soutěž nesnesitelně „cinknutá“politickou korektností. Složitější to případně může být s vyvracením opačného dojmu, totiž že ani nová pravidla neprolomila stereotypy a vítězný výtvor odsunul kýženou diverzitu jen do neviditelných dimenzí. Ani to ale není úplně spravedlivé hodnocení, po filmu z dané historické epochy a s postavami, které si nelze jen tak vymyslet, zkrátka nelze požadovat mechanické plnění ideových kolonek (alespoň dokud jej vytvářejí lidé, a ne umělá inteligence).

Ve výsledku tak první ostrý ročník nových oscarových pravidel ukázal především to, že má a naštěstí stále může vítězit zdravý rozum. Nevyhnutelně se zároveň nabízí otázka, zda nejsou ta byrokraticky formulovaná pravidla nakonec zbytečná. Jestliže filmoví producenti zaměstnávají profesionály z rozličných skupin a vytvářejí pro ně tréninkové programy, je to samozřejmě dobrá věc, ale lze asi úspěšně pochybovat o tom, že rozhodující motivací je pro ně přitom šance protlačit své dílo mezi kandidáty na nejlepší oscarový film. Jinými slovy každý relevantní producent (v Americe, ale i jinde) asi dnes najde ve své personální agendě dostatek argumentů, proč jeho film případně může na Oscara kandidovat, i když na plátně zrovna žádná usilovná osvěta neprobíhá. Buďme za to rádi, snad někoho nenapadne, že to tak nestačí.