Fiala, Fico a František
Ocitli jsme se v dobách pragmatického hledání a udržení spojenců
Po nástupu nové slovenské vlády Roberta Fica a výrocích nejen samotného premiéra, ale též řady činitelů jeho politického tábora na adresu ruské agrese vůči Ukrajině si asi mnozí Češi oddechli, že se Československo rozpadlo už před více než třiceti lety. Představa, jak se současná vládnoucí pětikoalice a Ficova sestava shodnou na správě federálního státu, je naprosto iluzorní.
Obě země jsou však v NATO, v Evropské unii, ba v schengenském prostoru, neboli faktická hranice mezi nimi neexistuje. A společně s Polskem a Maďarskem vytvářejí visegrádskou čtyřku, byť nyní, právě kvůli Ukrajině, fakticky zablokovanou.
Symbolické utrum
Rozpadu federace dnes opravdu litují pouze nemnozí. Nicméně od roku 1993 se zároveň zrodila tradice zvláštních, nadstandardních česko-slovenských vztahů. Stala se skoro až posvátnou krávou, kterou český premiér Petr Fiala – dle početného zástupu kritiků – nyní neurvale zahnal z lučin, kde hučí voda, a ze sadu, kde skví se jara květ, do obyčejného chlíva a rázně za ní zabouchl vrata. Zrušil totiž plánované společné zasedání svého a slovenského kabinetu s poukazem na příliš rozdílné pohledy na válku na Ukrajině.
Nad Strakovou akademií se poté ale zablýskalo a hromy divo zabily, a to i díky domácí bouřkové frontě. Proti Fialovi se ostře vymezila parlamentní i mimoparlamentní opozice a též Václav Klaus.
Český premiér si určitě přeje co nejlepší česko-slovenské vztahy. Nicméně jízda na vládním tandemu představuje mimořádný formát, spíše symbolický, jenž svědčí o skutečně skvělém souzvuku mezi dotyčnými státy. Aktuálně však mají k harmonii hodně daleko. Natolik daleko, že nadstandardní formát společného zasedání vládních kabinetů se prostě zhroutil do propasti, nedokázal ji už překlenout. Samozřejmě, nejprve se tak asi stalo v nitru Petra Fialy. A mnozí mu tudíž namítají, že to měl prostě překousnout, poněvadž politika je o symbolech a suspendace, jakkoliv dočasná, jednoho z těch nejvýznamnějších může mít fatální dopady na obecnou úroveň česko-slovenských vztahů.
Fiala však symbolickou rovinu politiky patrně posoudil i z opačné perspektivy – zasedání se slovenským kabinetem by přece automaticky nějak legitimizovalo postoje slovenského premiéra k Rusku a k válce na Ukrajině. A navíc, co by se na takovém zasedání dělo, co vše by se tam mohlo stát? Jak by ho Robert Fico předtím i poté prezentoval? Pronášel by zase něco o řádění ukrajinských neonacistů či o Evropské unii, jež prý podporuje vzájemné zabíjení se Slovanů? Nenabídla by třeba slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová české vládě participaci na rozvoji kulturní spolupráce s Ruskem a Běloruskem, kterou po nástupu do funkce obnovila? Zkrátka nezůstala by po takové seanci jen další hromada výroků nebo gest, od nichž by se česká strana musela distancovat? Ne, celá situace neměla jednoznačně správné řešení.
O víkendu pak globální mediální scénu rozvířila zpráva, že papež František vyzývá Ukrajinu k odvaze vyvěsit bílou vlajku a začít jednat, poněvadž by měla uznat, že prohrává a další pokusy o ozbrojený odpor jen prohlubují utrpení. Vatikán si tak patrně testoval možné ohlasy na papežův zatím neodvysílaný rozhovor pro švýcarskou televizní stanici, a poněvadž test vyvolal velmi kritickou odezvu, posléze začal problematické výroky „žehlit“– papež prý chtěl pouze vyzvat k mírovým jednáním.
Států, s nimiž by Česko našlo společnou notu v názorech na demokracii, právní stát i zahraniční politiku, spíše ubývá
S Vatikánem se nerozejdeme
Nicméně i ve srovnání s korigovaným Františkem Fico s Orbánem v rolích zlosynů poněkud blednou. Vždyť papež nyní Ukrajincům výslovně vzkazuje: „Nestyďte se vyjednávat, než bude hůř.“Jak zareaguje česká vláda? Odvolá českého velvyslance u Svatého stolce do Prahy ke konzultacím, pozve si toho vatikánského do Černínského paláce na kobereček? A co katolík Fiala? Vystoupí z církve?
Ne, vůči papežovi české orgány patrně zaujmou pragmatické mlčení. Ostatně, společné zasedání české vlády s nejvyšším představitelem katolické církve a římskou kurií na programu naštěstí nebylo.
Ale jak to tedy je? Co si počít, jaký přístup vlastně označit za vhodný? Zejména v tak těžké době, jako je ta naše, lze jasnou odpověď nalézt jen velmi obtížně. Každopádně se ukazuje, že ruská agrese proti Ukrajině skoro až brutálně přepisuje, ba spíše přeorává dosavadní systémy hodnot, názorové proudy i spojenectví. Nejen v politice.
Států, s nimiž by Česká republika našla společnou notu v názorech na demokracii, právní stát i zahraniční politiku, spíše ubývá. V hodnocení ruské agrese vůči Ukrajině k nim kromě Maďarska a čerstvě Slovenska již dlouhodobě nepatří ani Vatikán.
Pro českou zahraniční politiku z toho plyne nutnost aplikace dosud nevídaných dávek pragmatismu neboli zvýšená odvaha i ochota jednat se zeměmi, které by se donedávna coby „toxické“ocitly na černé listině a v ostrakizačním koutě. Byť osobně soudím, že zrovna odpískání společného zasedání české a slovenské vlády znamenalo adekvátní reakci.