Kam se hrabe Elvis
Česko není zvyklé na vrahy-celebrity a v Kajínkovi našlo záplatu na tento nedostatek.
Před dvaceti lety Radio Kiss spustilo billboardovou kampaň, jejíž tváří se stal Jiří Kajínek, toho času vězeň odpykávající si doživotní trest za dvojnásobnou nájemnou vraždu a jeden pokus o nI. U té příležitosti napsal publicista Tomáš Kohl pro LN text, v němž obrací pozornost ke kontroverznímu fenoménu, kdy se odsouzenec promění v mediální celebritu.
Známý recidivista, který se proslavil svými opakovanými útěky zpoza mříží a veřejně se spekulovalo o jeho nevině, se později stal jakousi provokativní legendou. Na motivy jeho životního příběhu byl natočen film, a dokonce vznikla i počítačová hra s názvem Hlídej si svého Kajínka. Na svobodu se nakonec dostal díky milosti, kterou v květnu 2017 podepsal Miloš Zeman.
HJiřím
vězda Jiřího Kajínka nezhasíná. Přestože se mu zatím nezdařilo prokázat svou nevinu, usmívá se z billboardů na projíždějící motoristy s velkými sluchátky na uších. Radio Kiss si může blahopřát: reklama je nejen vtipná a provokativní, ale také velice sporná.
Stránky deníků nepochybně zaplaví rozhořčená prohlášení všelijakých arbitrů morálky a chytrých hlav, kteří z toho vyrobí kauzu obludných rozměrů. Není třeba dodávat, že čím déle kontroverze potrvá, tím déle bude mít rádio PR zdarma.
Mají vězni právo na svobodný projev, potažmo doplněný honorářem? Společnost jim z dobrých důvodů odebrala některé svobody, jiné jim ponechala. Pokud jim paragrafy nezakazují otevřít ústa, napsat knihu nebo třeba prodat svoji podobiznu, není o čem diskutovat.
Jiná věc jsou etické pochybnosti. V případu, jako je tento, je každý expert na morálku a není snadné rozlišit, kde končí legitimní obavy a začíná tlachání.
Kontroverze prodává
Česko není zvyklé na vrahy-celebrity a v Jiřím Kajínkovi našlo záplatu na tento nedostatek. Přesto je jeho komerční potenciál do dnešního dne trestuhodně nevyužit.
Po jeho dramatickém útěku z mírovské věznice vznikla příležitost pro schopného psavce, který by s dopadeným uprchlíkem strávil nějaký čas a vyrobil bestseller. Nestalo se tak. Český bulvár je velice ostýchavý.
V zahraničí jsou literární výplody odsouzených zločinců žádaným artiklem, čím hroznější jsou jejich činy, tím větší zájem nakladatelů. Mnohdy také čelí žalobám ještě předtím, než jsou napsány. Platí, že většinou vyhraje právo na svobodu slova, a tak se proces vlastně přímo podílí na propagaci knihy. Kontroverze prodává.
Osobní výpovědi lidí za mřížemi tvoří specifickou odrůdu kriminálního žánru, jejíž zajímavost je dána pravdivostí příběhu. Málokterý ze čtenářů by si autora pozval domů na čaj a těch, kteří by se mu odvážili potřást rukou, také asi nebude mnoho. To nebude jediný rozdíl mezi Jiřím Kajínkem a Michalem Vieweghem (i když první z nich má bezesporu daleko více času na psaní), ale ve „výsledovce“nakladatele se to výrazně neprojeví. Přitažlivost námětu dovoluje přimhouřit oko nad nepříliš literátským zpracováním.
Nedejme na moralisty
S penězi je to složitější. Úspěch knihy masového vraha Davida
Berkowitze vedl zákonodárce v americkém státě New York k tomu, že v roce 1977 přijali zákon znemožňující odsouzencům profitovat ze svých zločinů podobným způsobem.
Další státy se přidaly, dokud Nejvyšší soud USA zákon nezrušil v roce 1991 s odůvodněním, že porušuje 1. dodatek ústavy zaručující svobodu slova. Zákon byl nakonec změněn tak, že se již netýkal pouze zisku z literárního či filmového zpracování zločinu, ale všech takových příjmů obecně.
Letos například neuspěl mafiánský zabiják Salvatore Gravano s žádostí o navrácení honoráře ve výši 380 tisíc dolarů, které mu zabavila prokuratura státu Arizona.
Jedinou skupinou, která může oprávněně protestovat proti možnosti zločinců vydělávat peníze na svých obětech ještě dlouho poté, co je sprovodili ze světa, jsou pozůstalí obětí. Rozumné řešení je směrovat autorské honoráře do fondu, který jim pomáhá a staví se za jejich práva. Tuto cestu zvolil New York ve výše zmíněném případu.
Z lidského pohledu se to zdá spravedlivé, přestože je tento typ právního uvažování mnohdy cestou k bezpráví. Faktem je, že oběti zločinu jsou v soudních případech často na posledním místě a málokdy se dočkají skutečné satisfakce. Bez ohledu na to, že peníze nenahradí ztracený život, je správné pokusit se alespoň o částečnou nápravu.
Jak v této souvislosti posoudit reklamní využití Jiřího Kajínka? Jeho advokát Kolja Kubíček argumentuje, že billboard dá veřejnosti šanci ucítit Kajínkovu člověčinu. Podle prezidenta Rady pro reklamu to naopak vyvolá negativní vztah lidí k reklamě. Je sporné, jestli k ní vůbec někdo má vztah pozitivní, ale to sem nepatří. Chybí tu opravdu pádná námitka.
Ke znakům svobodné společnosti patří, že chrání práva i těch, kteří neuznávají její pravidla. Působí billboard s hvězdou českých trestnic někomu skutečnou škodu? Nepočítejme rozhorlené moralisty. Kdybychom zakázali vše, co se nám nelíbí, nezbyl by tu kámen na kameni.