Nebýt zvíře, dát si radši kafe

Od dubna se budou muset vybraní řidiči delikventi podrobit terapeutickému programu. Jinak nedostanou zpět řidičák.

Agresivní vybržďování, bezohledné předjíždění, jízda pod vlivem alkoholu nebo jiné vážné porušení silničních pravidel? A případně i s vážnými následky? Od dubna dostanou potrestaní řidiči zpět řidičák, zadržený nejméně na rok a půl, jen pokud po zopakování autoškoly absolvují navíc ještě speciální terapii.

Nařizuje to novela zákona o provozu na pozemních komunikacích. Pět sezení po čtyřech hodinách ve skupině podobných „recidivistů“a pod taktovkou speciálně vyškoleného akreditovaného lektora se vzděláním v oboru psychologie. V Česku už takových funguje 100, postupně by se jejich počet měl rozšířit na 160.

„Statistiky ukazují, že 25 procent vážných dopravních nehod je způsobeno osmi procenty nejrizikovějších řidičů. Na ně přitom většinou nezabírají tresty ani zákazy a je vysoká pravděpodobnost, že budou své nebezpečné chování za volantem opakovat,“vysvětluje ministerstvo dopravy motivaci k zavedení programů, které s úspěchem používá při nápravě agresivních řidičů už řada zemí.

Program zpracovalo Centrum dopravního výzkumu ve spolupráci s výzkumnými pracovišti. Centrum očekává, že terapeutickými programy projde ročně kolem 15 tisíc účastníků. „Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že mohou snížit recidivu rizikového chování o 30 až 70 procent,“uvedla Veronika Kurečková, psycholožka z týmu odborníků podílejících se na vytvoření programu.

Zákon ukládá povinnou účast na terapii řidičům, kteří přišli o řidičák nejméně na 18 měsíců, odmítli se podrobit zkoušce na přítomnost alkoholu či drog, případně jim terapii z dalších důvodů nařídil soud. „Je to velmi potřebná forma, jak pomoci řidičům delikventům, aby se příště vyhnuli následkům svého agresivního chování,“reaguje v rozhovoru pro LN Roman Budský, dopravní expert z Platformy Vize nula.

LN Roste podle vás v Česku agresivita řidičů?

Roste. Drtivá většina lidí a tedy i řidičů jsou slušní. Ale pak je tady menší, ale stále viditelnější procento těch, kteří si s chováním na silnicích hlavu nelámou. Spíš to dělají úmyslně. Třeba předjíždění. Může se stát, že řidič situaci špatně odhadne a ten protijedoucí, aby se vyhnul kolizi, uhne do krajnice. Ale často ten riskantně předjíždějící toho protijedoucího vidí a počítá s tím, že mu ve vlastním zájmu uhne. Nebo známé vybržďování nebo naopak lepení se na zadek vozu před vámi. Leckdy nejde o to, že by si to řidič neuvědomil, ale je to spíš takové psychické vydírání. Vytvářet tomu před vámi nepříjemný pocit, že za ním je rozměrné auto. Takové to naléhání, zmiz z mé jízdní dráhy.

Co taková jízda na červenou. Patří také k agresivitě?

LN

Jak kdy. Jedna věc je neznalost či nepozornost a druhá věc je úmysl. A na světě se stále hledá definice agrese. Mně se líbí definice v Nizozemsku, kde se říká, že agresivní chování, v tomto případě na silnici, je takové, jehož cílem je fyzické nebo emocionální poškození druhého účastníka silničního provozu. Čili je tam důraz na slovo – úmyslné. Ten člověk chce někomu ublížit.

Pomohou k nápravě agresora terapeutické programy?

LN

Záleží na tom, jak se to bude dělat. Vím, že Centrum dopravního výzkumu má metodiku propracovanou. Mají už zkušenost s podobnými programy ve spolupráci s vězeňskou probační službou a dosahují poměrně slušných výsledků. Dělají i vyšetření pomocí zobrazovacích technik mozku, mají u těchto řidičů po terapeutickém sezení doložené zlepšení nervových propojení, která ovlivňují agresivitu. To je vlastně i důkaz anatomický. Existují i zkušenosti ze zahraničí, které ukazují, že u řidičů,

kteří prošli podobnými programy, je recidiva menší než u těch, kteří byli jen potrestaní a neabsolvovali žádný podobný terapeutický program. Jde zkrátka o to, aby se člověk vnitřně ztotožnil s tím, že jsou určité věci, které se na silnici dělat nesmí.

To ale není nic nového. Slyšíme o tom všude kolem nás.

LN

Právě. Jedna věc je ztotožnit se s tím racionálně. Když někomu řeknete, že předjíždět v očekávání, že ti druzí uhnou, nebo jet na červenou přes přejezd, je blbost, tak s tím se asi hned ztotožní. Ale pak se v reálu dostane do emocionálně vyhrocené situace a může opět selhat. Čili on sice riziku rozumí, ale pak to stejně provede. Na silnici jeho emoce převáží a začne se chovat jako zvíře. Takže jde hlavně o to, aby se řidiči v těchto programech naučili zvládat emoce. Aby si uměli pomoct, když se dostanou do nějakého negativního

rozpoložení, třeba zastavili u pumpy, dali si kafe, uklidnili se, než budou pokračovat v jízdě.

LN Jsou tedy podobné programy lepší než nějaký přísný odstrašující trest, hrozba vězení a podobně?

Ono to bývá spojené. Vězení nebo jiné přísné tresty mají své negativní důsledky. Vězení málokoho napraví, přijdete o práci. Dlouhodobé zadržení řidičáku, v některých zemích až třeba doživotní, leckdy vede k tomu, že ti lidé to obcházejí a jezdí načerno. Jde spíš o to, aby měli terapeutický program jako doplněk, díky kterému se mohou vyhnout nějakému hodně přísnému trestu, pokud ovšem není kvůli závažnosti případu namístě. Přimlouval bych se také, aby soudy častěji ukládaly alternativní tresty. Psychologická pomoc ale může být leckdy účinnější než drakonický trest.