Nepatřičnosti Pavla Zajíčka
Od 5. března, kdy básník, výtvarník a hudebník Pavel Zajíček zemřel, se to kolem mě hemží vzpomínkami na tuhle úžasnou a naprosto originální osobnost. Na sociálních sítích i v soukromých hovorech lidé připomínají nejen jeho tvorbu, ale i osobní rysy, na většině z nich se shodují, ale občas přidávají i docela bizarní příběhy. Člověka to vybízí, aby také prošel svoji paměť. Není to tak těžké, protože mých setkání s Pavlem Zajíčkem sice nebylo mnoho (návštěvy koncertů DG 307 nepočítám), ale skoro každé pro mě bylo zajímavé nějakým detailem natolik, že si ho prostě pamatuju.
Osobně jsme se seznámili, když jsem s ním šel před nějakými dvaceti lety jako externí spolupracovník LN dělat rozhovor. Uvítal mě ve svém vinohradském ateliéru, který vypadal přesně jako... úplně typický ateliér podle těch nejromantičtějších představ. Uvařil mi kafe a svým velmi tichým hlasem, tolik rozdílným od toho hřímavého, který jsem znal z prastarých nahrávek „Dégéček“, ochotně, stručně, ale velmi pregnantně odpovídal na každou otázku. Vlastně mě to překvapilo, připadalo mi to až trochu nepatřičné, protože před návštěvou mě několik lidí varovalo, že „Zajíček jen mlčí“. Ale byl jsem tomu rád.
Další setkání o pár dní později v kavárně klubu Radost a autorizace rozhovoru. Myslím, že do něj nijak nezasáhl, každopádně i tentokrát jsme si, už bez diktafonu, normálně povídali, rozhodně nepůsobil jako rozervaný introvert, ale vlastně jako o trochu starší přítel. Kouřil moje cigarety a schůzka končila otázkou „Zaplatíš mi to kafe, žejo?“. To samozřejmě nebyl problém, vlastně spíš pocta svého druhu, moci ho aspoň drobně pohostit. Ale stejně mi připadalo trochu nepatřičné, že taková osobnost nemá na kafe a cigára.
Pak jsme se porůznu potkávali na různých společných akcích, většinou se jen pozdravili. Jednou mě, už nevím kde, přizval ke svému stolu a tehdy to byla ona – podle jeho blízkých přátel typická – „půlhodinka mlčení“, ale rozhodně jsem necítil nekomunikaci nebo snad nevítanost. A jednou, to bylo v kavárně NoD, jsem seděl u stolu a Pavel někde na vzdáleném konci místnosti. Já si ho nevšiml, ale on najednou přišel a podal mi ruku se slovy „Jen jsem tě přišel pozdravit“. Bylo to milé, zlepšilo mi to den, ale stejně jsem se zase cítil dost nepatřičně. Vstát a pozdravit jsem ho měl přece jít já.
Naposledy jsme se potkali krátce předtím, než onemocněl. Bylo to v kavárně Louvre. Pavel seděl u rozpité kávy a rozjedené palačinky s ovocem a se šlehačkou. Připadalo mi to jako ze všech zajíčkovských nepatřičností ta nejméně patřičná: nachytat undergroundovou ikonu v poměrně luxusní kavárně s takovýmhle dezertem. Ale pak jsem pochopil, jak hloupý je to předsudek. Vždyť je to přece naopak. Je správné, když jeden z největších žijících básníků sedí ve své oblíbené kavárně a dává si palačinku. Takový svět je přece v pořádku.
S Pavlem Zajíčkem se rozloučíme ve čtvrtek 21. března ve 13 hodin při mši v kostele sv. Petra a Pavla v Radotíně.