Rusalka na rybách
Nastudování Rusalky
Dvě inscenace Antonína Dvořáka v režijně odlišných přístupech – pohádkovém s filmovými dotáčkami v režii Zdeňka Trošky (ve Státní opeře od roku 2005) a na symbolech založeném meditativním režiséra Jiřího Heřmana (v ND od roku 2009) – nyní nahradilo v pražském Národním divadle nové dirigenta Tomáše Netopila a režijního dua SKUTR.
Spremiérou v pražském Národním divadle v roce 1901 je Rusalka už několik desetiletí celosvětově nejčastěji uváděnou českou operou. Antonín Dvořák s libretistou Jaroslavem Kvapilem jí přiřkli žánrovou charakteristiku „lyrické pohádky“. Pro dnešní režijní trendy však Rusalka svým námětem o nešťastně zamilované vodní víle zrazené lidským světem otevírá široký prostor pro výklady. Od drastických aktualizací podle skutečných příběhů s patologickými mezilidskými vztahy nebo environmentálními katastrofami přes freudovské psychoanalýzy a psychothrillery po „neškodná“pohádková zpracování – ať už to Zdeňka Trošky, nebo v parku a před zámečkem ve Vysokém u Příbramě, kde Dvořák Rusalku komponoval, pod loketským hradem u meandru Ohře či v parku zámku Liteň s jezírkem, grottou pro příbytek Ježibaby a salou terrenou pro zámek.
Nebýt Dvořákovy hudby...
Režiséři SKUTR v týmu se scénografem Martinem Chocholouškem, kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou a světelným designerem Karlem Šimkem se v pražském Národním divadle ve svém inscenačním řešení sice vyhnuli „tradičnímu“kašírovanému rákosí a jezeru, ze kterého by se vynořoval urousaný zelený mužíček, ale i tak příběh lemovali šedivým obrazem lesa a rákosí, které se zrcadlí ve vodní hladině,
a z „archetypální balady“o vodní víle zrazené člověkem udělali vcelku banální divadelní převyprávění.
Nebýt Dvořákovy hudby, díváme se více než dvě a půl hodiny na historku vzdorovité holky v noční košilce (Rusalka), kterou přestalo bavit tlachání kamarádek (Žínek), a zamiluje se (slepě) do nanicovatého rybáře, který vysedává s prutem v přístřešku u pošmourného jezera. Rusalka nedbá varování výstředního chlapíka v pruhovaných kalhotách (Vodník) ani své starší zkušené dvojnice – alkoholičky s vampýrskými sklony (Ježibaba) – a odchází za svým milovaným. Jenže rybáře/Prince nezkušená plachá dívenka, stále v noční košilce schoulená v jeho neforemném oversized kabátě, brzy přestane bavit, nabrnkne si vyzývavou mondénu v barokně extravagantních šatech (Cizí kněžna) a po jejím odmítnutí znaveně usne na umakartové kuchyňské židli. Rusalku to naštve, ale nakonec zocelená touto životní zkušeností
sirkou podškrtne rybářův přístřešek a gesto spálení mostů ještě potvrdí zatažením opony za svým „starým“životem, ze kterého jí zůstala jen svítící koule – snad coby naděje na lepší příští.
Do příběhu se připletou dva pobudové ve vycpaných vaťácích (Hajný a Kuchtička), kteří zřejmě nedoslýchají a komunikují spolu „znakovou“řečí, a za svou všetečnost nejspíš zaplatí (za scénou) svými životy. To vše přehlceně „komentuje“křepčení dvanácti tanečníků v choreografii Jana Kodeta, kteří vedle multiplikace Rusalky a Prince a jejich citových rozpoložení zastali i práci kulisáků
při přemisťování lávek, svítících stojanů, židlí a křesílek v různorodém designu 20. století.
Návrat dirigenta
Dirigent Tomáš Netopil s rozsáhlými operními zkušenostmi nejen generálního hudebního ředitele v Essenu (2013–2023), ale i z operních domů ve Vídni, Drážďanech, Amsterodamu nebo Ženevě se nechal unášet barevností Dvořákovy partitury tak důkladně, že setrvával často u velmi pomalých temp, která ale ztrácela tah, zejména v melodických liniích sólistů. Soustředění hráčů ovšem svědčilo o respektu vůči Netopilově návratu k pultu Národního divadla, takže orchestr skutečně nebyl pouhým doprovodem sólistům, ale jejich partnerem, spoluhráčem se samostatnými instrumentálními mezihrami i další vrstvou vyjádření emocí postav a vlastně i jakýmsi scénografem, když hudbou vykresloval přírodní scenerie. Hudba zněla v širokém výrazovém rozpětí od křehké lyriky po bouřlivou dramatičnost a detailní práce s dynamikou zohledňovala ve zvukové intenzitě vyváženost vůči sólistům.
Představitelka Rusalky Kateřina Kněžíková s měkkým zaobleným sopránem vystihla i při menší srozumitelnosti slov oblouk od lehce nadrzlé svéhlavé holky přes vroucně zamilovanou dívku překvapovanou společností, ve které se ocitla, po zklamanou ženu schopnou odpustit. V ukrajinském tenoristovi Michajlovi Malafijovi však měla pramálo inspirativního partnera, a to nejen pokud šlo o herecký výkon, ale hlavně vadil zastřený hlas a tlačené výšky a pěvecky mdlé vyjádření citových proměn Prince. Naopak velkou intenzitou výrazu oplývala Ester Pavlů, která k ostentativní vyzývavosti Cizí kněžny přidala i ostřejší výšky. Peter Kellner se světlejší barvou svého mladistvého basbarytonu energicky nabourával zažitou představu Vodníka s hlubokým plným basem ať už jako pohádkového hastrmana, či temně hrozivého vládce nebezpečné říše. Spíše než otcovská starost o svéhlavou Rusalku z něj vyřazovalo charisma manipulátora. To naopak postrádala Lucie Hilscherová jako Ježibaba, když jednotvárným mácháním nožem přišla o svou parádní scénu čarování a ani pěvecky neobdařila tuto postavu patřičným volumenem temně výhrůžných hlasových poloh. Yukiko Kinjo, Alena Grach, Alžběta Vomáčková jako dovádivé Žínky dozajista dosáhnou během repríz kompaktnější sezpívanosti. Premiéra ovšem skvěle vyšla Jiřímu Hájkovi v roli Lovce i Hajného a Arnheidur Eiríksdóttir jako Kuchtičce, byť jejich záměrně popisná posunčina slov vyvolávala jen sporadický smích pro Dvořákem a Kvapilem zamýšlené komické odlehčení.
Na půl cesty
Mnohé Rusalky provokovaly, šokovaly, budily odpor, byly v rozporu s textem libreta i Dvořákovou pozdně romantickou hudbou (a mnohé dozajista i s Dvořákovým světovým názorem a jeho křesťanskou vírou): David Pountney rozkryl Rusalku jako sexuální iniciaci dívky uprostřed strnulé viktoriánské společnosti, Robert Carsen v neprostupném zrcadlení odtabuizoval pudy a instinkty, Martin Kušej s Vodníkem jako pedofilem se inspiroval kauzou Amstetten, Stefan Herheim udělal z Rusalky prostitutku a z Vodníka vraha, u Christofa Loye byla Rusalka zraněnou baletkou, nedávná olomouckou inscenace bratrů Cabanů otevřela téma vlivu 3D pornofilmů na život stárnoucího muže s finálním zatčením těhotné vražedkyně (Rusalky). Vedle tradičních pohádkových pojetí takovým výkladům nelze upřít, že otevírají nové otázky, znepokojivé jako svět, ve kterém dnes žijeme. Nové nastudování Rusalky v pražském Národním divadle zůstává režijně na půl cesty. Jako by SKUTR při (rádoby) carsenovském zrcadlení a lampičkách došla odvaha.
Orchestr nebyl pouhým doprovodem sólistů, ale jejich partnerem, spoluhráčem se samostatnými instrumentálními mezihrami a vlastně i jakýmsi scénografem
Antonín Dvořák: Rusalka
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: SKUTR
Choreografie: Jan Kodet
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková, Národní divadlo, premiéra 8. 3.