Na kluzké ploše rudého baletizolu
Slavný dramatický fragment Georga Büchnera Vojcek prezentuje v posledních týdnech divadelní formace Lachende Bestien, pod nekompromisním jevištním tvarem je podepsaný režisér Michal Hába.
Provokativní text i jeho operní zpracování Albanem Bergem posloužily u nás v nedávných letech k nezapomenutelným inscenacím, ta operní byla – v koprodukci Národního divadla s umělci ze švédského Göteborgu – dílem Davida Radoka (2002), ve vinohradském divadle se pak v roce 2009 pozoruhodnou kreací na velkých jevištích poprvé etabloval režisér Špinar (tehdy ještě Daniel).
Nová Hábova uvolněná variace navěsila na büchnerovský skelet množství filozoficko-politických úvah i hesel, opírá se ve zvýšené míře o Jednorozměrného člověka Herberta Marcuseho, především v 60. letech minulého století vlivného myslitele, a také o Dialektiku osvícenství autorského tandemu Adorno-Horkheimer, tedy filozofů tzv. frankfurtské školy, kteří před Hitlerem emigrovali do USA.
Sadisté se mění na intelektuály
Vcelku jednoduché schéma hry je v hrubých obrysech zachováno. Ženatého vojáka Vojcka (Mark Kristián Hochman) zneužívá pro
své experimenty perverzní doktor (Václav Jiráček) a ponižuje ho nadřízený hejtman (Kryštof Bartoš). Manželce Marii (Marie Machová) nosí Vojcek domů vydělané peníze, ona je mnohonásobně pasivní obětí, také objektem chlípnosti vojenského tambora (Jindřich Čížek), ve finále ji manžel zavraždí. Již několik minut před začátkem představení smutný hrdina na jevišti mechanicky poskakuje, evokuje tak tupý vojenský dril, inscenace pak začíná hejtmanovou tirádou, vymezující Vojcka jako pasivní bytost, jednorozměrného člověka, fragment. Pravidelné holení hejtmanovy tváře je v Hábově interpretaci pozměněno na depilaci zadku, výzvu k Vojckově aktivizaci ovšem reprezentuje známé rasantnější synonymum, úkon je na jevišti také patřičně názorně předveden.
Nebohého jednorozměrného člověka ponižuje i doktor, oba sadisté se pak pozvolna mění na levicové intelektuály, kteří prezentují pozoruhodné úvahy, nutno přiznat, že Bartoš s Jiráčkem je pronášejí znamenitě, jdou po významu, a byť se jedná vlastně chvílemi o přednášku, nijak nenudí. Do poměrně komplikovaného tvaru (Vojcek i Marie jsou zatím pasivními přihrávači a Tambor u zvukového pultíku po straně plní spíš funkci dýdžeje) se ovšem dostávají i různá banální hesla, známá z veřejného prostoru.
Opakovaně zní např. „Když nemůžeš, tak přidej“, „Nevaž se, odvaž se“, „Když ji miluješ, není co řešit“. Často se ozývá také „Všechnu moc imaginaci“, známé heslo francouzských surrealistů.
Sluha dvou pánů
Některé „výborné“nápady podléhají mnohonásobné repetici, jako když se zadrhne gramofonová deska. Týká se to například šprýmovného odhadu obou agresivních rétorů, koho jim Vojcek připomíná. Jednomu Brada Pitta, druhému Roberta De Niro, konstatují tedy, že objekt je tedy vlastně „sluhou dvou pánů“, načež následuje souvětí, obsahující slovesný tvar „donutil“. Po bohatě komplikovaných hrátkách, obohacených aktivizací jevištních kouzel, jaká vyvolají větrák, dýmovnice či chrlič umělého sněhu, zhruba po šedesáti minutách produkce, aktéři poněkud výhružně sdělují, že šlo teprve o prolog.
Druhá bez přestávky navazující část má však přibližně stejnou stopáž jako „úvod“, jde v ní o předlouhý, evidentně na improvizaci založený Vojckův monolog, v němž se stále chystá, jak Marii zavraždí, čin však odkládá stálým „ještě ne“. Mark Kristián Hochman svůj výstup odehraje ve slipech a čas od času odhalí to, co je pod nimi skryto (v Hábových inscenacích jde už vlastně o pravidelné koření). I když míra stále opakovaných a přerušovaných příprav na vraždu má kolísavou úroveň, hercovi nelze upřít nasazení ani vnitřní jiskru a charisma. Od Jindřicha Čížka, který se v inscenaci projevuje především jako muzikant (nasadí ovšem i nahrávky pokleslé pop-music či operní árii), permanentně zní bizarní píseň o noži a rybníku. Když už hlavní hrdina konečně vyrazí k akci, zjistíme spolu s ním, že nůž je divadelně zasouvací, nelze jím efektivně vraždit, nezbývá tedy než chudinku utopit v rybníce, který supluje kýbl s vodou, po dívčině skonu je zbytek vody vylit na podlahu, přesněji na rudý baletizol, který ji pokrývá.
Unavený Vojcek sebeironicky dodává, že ačkoliv se celá inscenace nesla v protikapitalistickém duchu, dal by si teď s chutí jeden z výrazných výdobytků kritizovaného společenského zřízení, tedy kolču (rozuměj Coca-Colu), a je mu vyhověno. Před děkovačkou pak všichni aktéři ve spodním prádle v divokém balábile kloužou břichem po mokrém baletizolu.
Dojem z novinky Lachende Bestien je rozporuplný, levicová ideologie z jevištního celku vyzařuje jednoznačně, i když chvílemi docela zábavně. Inscenace střídá silnější a slabší místa, Bartoš, Hochman a Jiráček nepochybně prokázali herecké kvality. Klasický text byl ovšem spíš použit než interpretován.
Lachende Bestien – Georg Büchner: Vojcek_jednorozměrný člověk
Režie: Michal Hába
Výprava: Adriana Černá
Hudba: Jindřich Čížek
Dramaturgie: Veronika Linka Premiéra 27. 1.
(psáno z reprízy 28. 2.)