Já jsem zemědělec, kdo je víc?
Proč sedláci demonstrují a proč je vůbec podporujeme? Chovají se socialisticky a nevoní jim kapitalismus
Zažíváme opakované protesty zemědělců za zvýšení dotací, úlev... Někdy se protisystémoví demonstranti v Česku, Polsku, Bruselu, kteří místo toho, aby šli pěšky, jedou na traktorech, za zemědělce pouze maskují. Lehkost, s jakou 19. února ovládli Prahu, ukazuje, jak by se dal provést protistátní puč.
V roce 2022 v českém zemědělství pracovalo 77 000 lidí, což vztaženo k celému hospodářství představuje 1,92 procenta zaměstnanců, kteří vytvořili 1,99 procenta HDP (v delší časové řadě se podíl pohybuje okolo 1,7 procenta). Mzdy v zemědělství se udržují na 80 procentech průměru v celém hospodářství a tento poměr je jedním z nejvyšších v Evropské unii. Oproti tomu, výdaje spotřebitelů na podporu agrárního sektoru za rok 2022 činily 70,9 miliardy korun, 920 000 korun na jednoho pracovníka. Peníze plynou z národního rozpočtu i od Unie. Jedná se o veřejně přístupné údaje, které ale nikdo nečte. Nacházející se v aktuální Zelené zprávě, tentokrát za rok 2022. Ta popisuje i brutální zdražení zemědělských komodit o 32 procent a rekordní zisk zemědělců ve výši 28 miliard korun. Ostatně, zde se nachází odpověď, proč by se příjmy z dotací měly danit. V agroprůmyslu totiž vytváří veškerý zisk.
Vydírací potenciál
Je velice zajímavé, jakou má tato naprosto marginální a současně privilegovaná společenská skupina sílu k vydírání. Proč většina, což jsou spotřebitelé a motoristé, akceptuje akce menšiny proti dostupnosti levných potravin a průjezdnosti silnic? Vysvětlení hledejme v atavistickém strachu z hladu zděděném po našich jeskyních předcích, v představách, jak pradědeček neandrtálec s kručícím žaludkem olizoval staré kosti, žvýkal kůže a vyhrabával kořínky. Proto je heslo „soběstačnost“tak populární. Někteří by nejraději následovali Severní Koreu cestou „ču-čche“k totální izolaci. Jenže ideologie „soběstačnosti“v reálu vede k hladomorům, při kterých Severokorejci spásají trávu.
Sami zemědělci právě v roce 2022 ukázali, že žádné „naše zemědělství“ani potravinová bezpečnost neexistuje. Košile je vždy bližší než kabát. Výdaje
Unie na společnou zemědělskou politiku v letech 2021–2027 dosáhnou částky 386,6 miliardy eur, zabírají 30 procent jejího rozpočtu. Místo posilování obranyschopnosti se financuje „orba“. K tomu připočtěme podpory proudící ze státních rozpočtů členských států. Tyto stamiliard eur, darované z kapes spotřebitelů na podporu farmářů, nezachránily v roce 2022 trh Unie před vnějším cenovým šokem. Naši i unijní zemědělci radostně naskočili na vlnu zdražování a šroubovali ceny, co to šlo. Kdyby na věc přišlo, klidně by všechnu svoji produkci vyvezli do světa, i kdybychom měli pomřít hlady. Však se cítili „na koni“a vyhrožovali hladomorem. Myslíte, že zemědělci pociťují nějakou vděčnost za těch každoročních 70 miliard korun? Ne, neřekli: „Lidé nám dávají tolik peněz, nemůžeme příliš zdražit.“Zato dnes chtějí dotovat zvrácené spalování pšenice, která jim kvůli přestřeleným cenám zůstala ve skladech.
Ještě něco je na nich socialistického. Chtějí být dotováni, jenom protože existují. Prý by při současných podmínkách
na trhu někteří museli skončit. Jenže to je princip kapitalismu. Klasické, zisky si necháme, ztráty nám uhraďte.
Zemědělci šroubovali ceny, co to šlo. Kdyby na věc přišlo, klidně by všechnu svoji produkci vyvezli do světa, i kdybychom měli pomřít hlady.
A kdo se zastane spotřebitelů?
V podstatě nikdo se ve společenské diskusi nezastává spotřebitelů a daňových poplatníků. Ministr zemědělství Marek Výborný prohlašuje, že je zde pro zemědělce, a měl by dodávat „a pro jejich dotování“.
I když žijeme ve společném unijním domě a na zemědělství vynakládáme obrovské prostředky, potravinová bezpečnost Unie je pouhou fikcí. Máme na výběr dvě varianty. Sebrat zemědělcům většinu dotací, což by také ulehčilo vstup Ukrajiny do Unie, nebo přiznat, že agrární sektor funguje za státní peníze, a státu je tedy podřídit. To zde ale již bylo a neosvědčilo se. Oboje možné není.