„Pumpa mi vrátila život“

Osmadvacetiletá Fortelková se s diabetem 1. typu potýká deset let. „Nejhorší je, že si lidé myslí, že jsem se k cukrovce ‚prožrala‘. Ale tak to vůbec není, cukrovka 1. typu vzniká úplně jinak,“říká sympatická žena.

Kateřina Netrpíte rozšířenější cukrovkou 2. typu, ale 1. typu. Co to znamená?

LN Kdy jste začala pociťovat první příznaky svého vážného onemocnění?

Bylo to v osmnácti letech a objevily se typické obtíže – žízeň, únava, časté chození na toaletu. Díky tomu jsem poznala, že se něco děje a že to bude nejspíš cukrovka. Šla jsem za praktickou lékařkou a ta mi udělala testy. I když byly ukazatele hladiny cukru v krvi hraniční, nechala to být. Za půl roku jsem dostala silný zánět ledvin a tehdy se při rozboru krve potvrdilo, že cukrovku opravdu mám.

LN

Před mojí diagnózou jsem ani já a vlastně ani lidé kolem mě moc nerozlišovali, zda je to 1., nebo 2. typ. Přitom je mezi nimi opravdu velký rozdíl. Lidé mi spílali, že se určitě málo hýbu, že hodně a nezdravě jím, že se cpu sladkým, ale to vůbec nebyla pravda. Cukrovka 1. typu se stravováním vlastně vůbec nesouvisí – je to autoimunitní onemocnění, kdy tělo začne ničit své vlastní buňky, v tomto případě ostrůvky slinivky břišní. Tehdy to opravdu nebylo úplně jednoduché období – smířit se s tím, že mám takovou nemoc, a ještě bojovat s předsudky a s nepochopením ve společnosti.

LN Jak se takovým onemocněním žije?

Poměrně těžce. Každý diabetik s tímto typem musí být na inzulinu a podávat si ho několikrát denně – před každým jídlem. A kolikrát ještě i v noci. Musíte si každé jídlo vážit – opravdu každé, i třeba banán nebo kousek jablka. A počítat, kolik porce jídla obsahují sacharidů, někdy i tuků a bílkovin. Podle toho si nastavit inzulin a píchnout si ho v přesné dávce. Ovlivňuje to spánek, vlastně úplně všechno – veškeré činnosti, které děláte. Je to velmi náročné.

LN Co se dělo poté, co vám řekli, že máte cukrovku?

Ze začátku jsem brala asi tři měsíce prášky. Ale bylo jasné, že časem budu potřebovat inzulin. Po oněch třech měsících se mi hodnoty cukru začaly zvedat a inzulin byl nevyhnutelný. Nejprve jsem ho měla ve formě pera, což bylo opravdu náročné – neustálé vážení, měření, píchání a pořád dokola. Funguje to tak, že si pícháte tzv. podkladový (bazální) inzulin jednou denně, který se uvolňuje postupně během dne.

A do toho se píchají tzv. bolusy (rychlý inzulin), což jsou konkrétní dávky spočítané podle jídla. Když to ale odhadnete špatně a píchnete si inzulinu hodně, udělá se vám špatně, protože nastane hypoglykemie. A naopak, když si píchnete málo, tak vám taky nebude dobře – to je zase hyperglykemie.

Co vše ovlivňuje to, jak správnou dávku inzulinu nastavit?

LN

Není to vždy snadné, záleží na mnoha faktorech, jako je například pohyb, aktivní inzulin, fáze menstruačního cyklu, fáze dne, zralost a způsob úpravy jídla, kombinace jednotlivých potravin, onemocnění a mnoho dalšího. Například když popoběhnu, hýbu se, spálím cukru více a musím se dojídat. To se děje i v případě, kdy si píchnu inzulinu víc, než potřebuji; musím si vzít okamžitě cukr, jinak bych omdlela, případně upadla do kómatu a v krajním případě zemřela.

Nyní již nemáte pero, ale inzulinovou pumpu. Můžete popsat, co to je?

LN

Přechod na pumpu byl pro mě zlomový. Jako by se mi vrátil život. Pumpa v podstatě nahrazuje funkci slinivky v tom směru, že dávkuje inzulin po malých dávkách pravidelně, každou chvilku. Pumpa je propojená se senzorem umístěným na těle, který měří hladinu cukru v krvi a pumpa podle toho inzulin dávkuje automaticky sama, protože je napíchnutá do těla, většinou do břicha, boku nebo do nohy.

Stále ovšem musím počítat sacharidy v jídle a zadávat je do pumpy, aby mi píchla inzulin před jídlem. To sama neumí. Každopádně mnohem lépe spím, nebudím se a nemusím se v noci dojídat, ráno mi není zle, můžu normálně fungovat. Opravdu to byla velká změna.

Vy jste na základě své nemoci začala s edukační činností. V čem to spočívá?

LN

Ono to „jede“na dvou linkách. Nejprve jsem založila instagramový profil, kde jsem začala o své nemoci psát a sdílet svoje zkušenosti, pocity, rady, tipy a vlastně každodenní život s cukrovkou s ostatními lidmi. Pomáhalo mi to hrozně moc, mimo jiné i zjištění, že nejsem sama, že někdo jiný řeší úplně to samé co já. A to i s jistou dávkou humoru, nadsázky, nadávek... Prostě tak, jak funguje komunita lidí se stejným problémem. Mělo to velký ohlas a pomáhalo to nejen ostatním diabetikům, ale i mně samotné.

A druhá linka je edukační, kdy jsem zjistila, že spoustě diabetiků chybí informace, o mnoha věcech nevědí a není pro ně jednoduché je získat. Tak jsem se spojila s diabetoložkou, psycholožkou a výživovou terapeutkou, se kterými jsme daly veškeré důležité informace dohromady a v rámci vzdělávací platformy pro diabetiky 1. typu www.cukrovkabezobalu.cz natočily 46 videí. A už máme i zpětné vazby, že to nemocným pomáhá.