Šlitr byl workoholik
baví ohlížení do minulosti, jeho práce editora, spisovatele a badatele se týká převážně doby, kdy sám ještě nebyl na světě. Jako hlavní obor zájmu si už před lety zvolil tvorbu divadla Semafor. Jeho zatím poslední velkou prací je knižní životopis Jiřího Šlitra. Jste ročník 1978, to znamená, že slavnou semaforskou éru Šlitra a Suchého znáte jen zprostředkovaně. Jak a kdy jste se k ní dostal?
LN
Může za to písnička Krajina posedlá tmou, ačkoliv to paradoxně vlastně není styl hudby, který bych někdy poslouchal. Já jsem byl vždy ponořený spíš do Beatles, Hollies, psychedelických Moody Blues... A k tomu ta Krajina moc nejde, nicméně nějak zadrnkala na mou vnitřní strunu, tak jsem si tehdy půjčil CD písní S+Š a okamžitě mě to vzalo. Paradoxně ne ty nejslavnější hity, spíš trochu méně známé písničky jako Kdo ví, Mississippi, Nevyplacený blues, Rezavý dvojplošník...
Semaforu se věnujete léta zejména jako editor, pro Supraphon jste v několika kompletech připravil vlastně celé audio dějiny tohoto divadla. Když se dnes na ty balíky cédéček podíváte, musíte být pyšný. Co bylo na jejich uspořádání nejtěžší?
LN
Já mám jednodušší roli v tom, že jsem dlouholetý fanoušek, takže sestavit ty boxy a popsat je pro mě těžké není. Samozřejmě, občas jsou problematické momenty, třeba u her ze 70. let byla velká komplikace identifikovat dětské role. Ty hlasy nepoznávali ani herci ze stejných představení, ani Jiří Suchý nebo Jitka Molavcová, dokonce ani ty děti samotné. Takže jsme šli vylučovací metodou.
A pro mě pak snad nejtěžší bylo stříhat, když nepřišlo povolení k vydání. Praxe je, že pokud zazní zahraniční písnička s českým textem, musíte oslovit držitele práv a poslat jim překlady. A oni musí schválit, že tak píseň může vyjít. U Suchého textů problém nečekáte, jenže ono to není jen o kvalitě textu, ale taky o penězích nebo smlouvách. Takže se občas muselo něco z her vystřihnout, ačkoliv jsme měli kompletní záznamy.
Kolik jste při probírání archivů objevil nového? Přišel jste na něco, na co zapomněl i sám Jiří Suchý?
LN
Překvapila ho třeba existence alba Malý domácí tingl-tangl, které dělal s dvojicí Burian–Dědeček. Natočili ho v roce 1978, už bylo připravené k vydání,
když to tehdejší stranické vedení Supraphonu zastavilo. A naprosto se zapomnělo, že ten záznam vznikl.
Já se zrovna probírám jednou velkou sbírkou magnetofonových pásků a jsou tam neuvěřitelné rarity. Záznamy her, o kterých se myslelo, že neexistují, spousta neznámých písniček, třeba Šlitr, který místo svého čísla, kdy hrál Šla Nanyka do zelí ve stylu různých skladatelů, takhle předvádí německou vánoční O Tannenbaum. Ale je tam také beseda s Jaroslavem Seifertem. No skutečné poklady. Kvalita některých záznamů bohužel není úplně k vydání, ale uvidíme.
Aktuálně jste ke stému výročí narození Jiřího Šlitra vydal jeho vůbec první knižní biografii Doktor Klavír. Vyvrátila vám práce na tomto díle nějaké mylné, ať už pozitivní, nebo negativní, představy, které jste o něm měl a které jsou v české společnosti zakořeněny?
LN
Asi nejvíc mylná představa je, že Šlitr byl takový, jak působil na jevišti. Tedy ne, že by si lidé mysleli, že byl nějaký natvrdlý prosťáček, ale taková ta aura nejistého poplety.
On byl naopak velmi inteligentní, pragmatický a cílevědomý workoholik. Uměl být i poměrně tvrdý a nerad dělal umělecké kompromisy, ale v jádru to byl hodný a milý člověk. Ovšem naprosto uzavřený do sebe. I když mluvíte s jeho tehdejšími
kolegy, všichni vám řeknou, že ho měli rádi, ale moc ho neznali. Herec Jiří Sehnal to jednou docela hezky vystihl metaforou, že on měl jakýsi uzel na duši, kvůli kterému s ním nešlo být moc blízký kamarád. Opravdu šťastný byl, když se uzavřel do své samoty a kreslil nebo skládal.
Nejvíc knih jste napsal o historii českých hospod. Dá se stručně říct, v čem byly lepší než ty dnešní? Není to jen nějaká naše dnešní iluze, že za Rakouska nebo první republiky hostinští netočili pod míru a hosté měli „ušlechtilejší opice“?
LN
To víte, že je to iluze. Nemyslím, že by tehdy byly v něčem lepší, v mnoha věcech spíš naopak, kouzlo dodává právě ten pocit starých „zlatých“časů, které ale ve skutečnosti nikdy nebyly. To si přidáváme my. Když jsem psal o Králi brabantském a undergroundu, který se tam scházel, dával jsem to číst Milanu Knížákovi, protože byl stěžejní postavou té kapitoly. A on mi říkal, že tu hospodu a celý underground v ní idealizuju. Měl samozřejmě pravdu, ale já v tom necítím nic špatného. Dokonce si myslím, že u takovéto publikace je decentní míra idealizování namístě.
Možná před těmi sto lety v hospodách trošku víc kvasil ten společenský život. Ale myslím, že se to děje i dnes, ono je to jen lépe vidět až s odstupem času. Mě na hospodách asi nejvíc fascinuje ten mikrosvět konkrétního místa, který ovlivňoval kulturní, společenské i politické dějiny. Jak se to všechno míchalo, umělci tam hledali inspiraci, politikové plánovali dějinné zvraty, rodily se nápady a mnohdy i opravdu velké.
A navíc ta hospoda dává historickým ikonám takový lidský rozměr, polidšťuje. Myslím, že představa Josefa Kajetána Tyla porážejícího všechny hosty v kulečníku u Zlatého tygra je nám v lecčem bližší než ta romanticky zasněná podobizna ze školních učebnic.
LN Zabýváte se také dějinami pražských továren, pracujete jako moderátor na rozhlasové stanici ČRo Pohoda, určené „starším a pokročilým“. Zajímá vás vůbec něco mladého a současného?
Jasně. Píšu i beletrii a ta je vysloveně současná, moje novela
Červený havran je postmoderna. A s chutí čtu spoustu současných autorů, miluju třeba knihy Bianky Bellové, na stole mi teď leží román od Katje Kettuové. I když přednost dostane můj bratranec Aleš Berný, zrovna vydal knihu
K Helmovskému jezu, tak na tu se těším.
Ale nevyhýbám se ani větší komerci, jako večerníček si třeba pouštím Teorii velkého třesku. A samozřejmě je tu muzika, nedávno mě hodně zaujal James Harries nebo mám moc rád norskou dívčí skupinu Katzenjammer, která se bohužel nedávno rozpadla, ale stihl jsem je ještě zhlédnout v Berlíně. Anebo jsem si před pár dny ze záznamu vychutnal koncert Dhaniho Harrisona. On má těžkou pozici kvůli slávě svého otce z Beatles, ale hraje ohromně zajímavou a moderní muziku.