85 let samoštátnosti
Snad mi slovenští přátelé odpustí jazykovou hříčku v titulku – ale nezvládl jsem odolat. Už proto ne, že na kontrastu slovenského „štát“s českým „stát“se názorně ukazuje negativní postoj části slovenské společnosti (nejen) první poloviny 20. století k češtině. Nejde přitom o ojedinělý případ: oproti českému „sport“si slovenština zavedla „šport“(a v téže předmětné a hláskové oblasti i „šprint“), oproti českému „láhev“stojí (spisovná) „fľaša“, „barva“je „farba“, „flétna“je „flauta“, a i v řadě dalších výrazů se kodifikátoři slovenské spisovné normy opřeli o němčinu, byť v běžné mluvě, přinejmenším na části slovenského území, se užíval (a mnohdy stále užívá) tvar více či méně shodný s češtinou („lahva“, „barva“, „flétna“… či „limec“, kde je německý původ spisovného „golier“již zastřený). V zájmu objektivity je ovšem nanejvýše vhodné přičinit dvě poznámky.
Zaprvé se takové odlišení od češtiny za (téměř) každou cenu inspirovalo i jinými zdroji: například slova „brusľa“a „bota“byla ze spisovné slovenštiny vytlačena výrazy „korčuľa“a „topánka“, jež mají původ v maďarštině, „kmin“byl ve spisovné normě přebit alternativním domácím výrazem „rasca“zrovna tak, jako „pozde“podlehlo výrazu „neskoro“, z češtiny převzaté „klokan“, užívané až hluboko do 20. století, klasifikuje v roce 2015 vydaný Stručný etymologický slovník slovenčiny jako „subštandardné“a razí místo něj spisovné „kengura“atd.
Zadruhé je potřeba přiznat, že lví podíl na vyvolání takové nechuti k češtině měli zejména po vzniku Československa Češi sami. Nejpozději
v r. 1846, kdy Ľudovít Štúr vydáním programového spisu Nárečja Slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí zdefinitivnil česko-slovenskou jazykovou rozluku, s konečnou platností odezněla – přes protichůdné snahy Jána/Jana Kollára, Pavla Josefa Šafárika/Šafaříka, Juraja/Jiřího Palkoviče a dalších – reálnost národní a jazykové jednoty Slováků a Čechů. Masarykova a Benešova teorie čechoslovakismu postulující podivnou tezi o jediném jazyce československém ve dvou zněních tak byla v r. 1918 (a ještě více po něm) přinejlepším anachronická – a pro mluvčí slovenštiny až urážlivá.
Když se k tomu přičte tehdejší mocenská, ekonomická i kulturní dominance českých zemí nad ostatními částmi státu, nelze se divit, že slovenská strana postupně dospěla k názoru, že namísto svobody byla v novém státě maďarská nadvláda pouze nahrazena nadvládou českou. Dobová slovenská politická reprezentace situaci nakonec vyřešila 14. března 1939 vyhlášením samostatnosti a příklonem k nacistickému Německu. Bylo to řešení (zejména ohledně kýžené svobody a nezávislosti) všestranně a zcela pochybené, ale přece jen psychologicky do jisté míry pochopitelné a zdůvodnitelné frustrací z nenaplněných národních aspirací.
Jakými pohnutkami jsou činy vládnoucích slovenských politiků vedeny dnes, zatím jasné není.