Smetana v domě U Labutí

Podle jeho nového životopisce byl Bedřich Smetana náturou něčím jako tanečník. Když se poprvé ženil, roztancoval parket tak, až všichni museli jít z kola ven. Měl prý v tom svém objektivně ne zcela šťastném životě štěstí, že svou otevřeností, citlivostí a citovostí odháněl nástrahy osudu i nepřízeň okolí, které mu buď nerozumělo, závidělo, nebo nedohlídlo velikosti jeho génia. Sbíral pozitivní podněty v láskyplné atmosféře rodiny, do níž se narodil, v přírodě, v lese, kam chodil rád a často, v hudbě svých současníků (i kdyby je osobně moc nemusel), z níž čerpal inspiraci… To všechno se v jeho mysli, mozku, duši (nebo kde vlastně vzniká hudba?) střádalo a z toho pak v onom těžkém posledním desetiletí života, kdy ohluchl, mohl čerpat, i když už vnější zvukové podněty nepřicházely.

Tak o Smetanovi ve středu večer ve svém salonu v domě U Labutí nebo také v „Kosatíkově knihovně“na Hradčanech hostům dalšího z pravidelných setkání vyprávěl spisovatel Pavel Kosatík. Nejen proto, že by Bedřichu Smetanovi bylo letos dvě stě let, ale také a hlavně proto, že v příštích dnech vyjde autorova nová kniha Bedřich Smetana: Životopis. Jako audioknihu už novinku poslouchají zájemci v Českém rozhlase Plus, „živou“ji dostanou do ruky koncem března.

Proč se spisovatel a scenárista mnoha populárních titulů nyní ponořil do života slavného skladatele, když o minimálně evropských kvalitách jeho hudby už dávno není sporu? „Třeba proto,“říká, „abychom zjistili, že to, co nás o Smetanovi učili, pořád platí.“Každá doba si podle Kosatíka ke svým velikánům má hledat a hledá vlastní cestu. Vždyť poslední větší knihy o Smetanovi – třeba od Václava Holzknechta nebo Zdeňka Mahlera – vyšly už před desetiletími. Hradčanský salon naplněný lidmi spřízněnými zájmem o umění ochotně naslouchal nejen slovům autora a ukázkám z jeho knihy, ale s nadšením i skvělému pianistovi Miroslavu Sekerovi, který pro dokreslení řečeného hrál Smetanova krásná klavírní dílka.