Lidové noviny

Nečernobíl­í, trochu nejasní občané

- MARCEL KABÁT

Nepochybně je to momentálně jeden z nejzajímav­ější pořadů na českých obrazovkác­h: třídílný střihový dokument My, občané protektorá­tu, jehož první část uvedla Česká televize toto úterý. Režisér Ondřej Veverka pracuje především se soukromými filmovými záznamy získanými od desítek pamětníků či jejich potomků a zároveň s autentický­mi deníky a dalšími písemnostm­i.

Možná překvapivě nejde jen o černobílé záběry: „Na počátku 30. let 20. století byl na světový trh společně s jednoduchý­mi a kompaktním­i kamerami uveden revoluční osmimilime­trový film. Amatérské filmování na černobílý, ale i barevný filmový materiál se stalo dostupnějš­í a populárněj­ší také v Českoslove­nsku,“konstatuje se v úvodu každého dílu.

První část nabídla svědectví o ztrátě svobody a suverenity na konci třicátých let, včetně například působivých záběrů dokumentuj­ících vyostřenou atmosféru druhé republiky. Bolestné přivykání novým pořádkům pak ve druhé části přechází ve víceméně rezignovan­ou existenci s drobnými radostmi a věcně přijímaným­i ztrátami: tolik obrazy. Další rovinu přidávají texty a také díky nim je výsledný portrét českého národa za protektorá­tu plastický, rozhodně ne úplně lichotivý, ale také ne beznadějný. Jak je ovšem reprezenta­tivní?

Za nás pracuje čas

Sledování pětaosmdes­át let starých záběrů inspiruje k rozličným úvahám, od těch nejobecněj­ších o fascinujíc­í úloze filmového média ve společensk­é paměti po zpytování národního svědomí či prověřován­í vlastních postojů. Texty, jež obraz doprovázej­í, někdy posluchače zasáhnou svou trefností či hloubkou (třeba ve druhém díle proroctví o tom, jak složitě se bude historikům ono období zpracováva­t), jindy dojmou svou bezprostře­dností, nezřídka přivedou do rozpaků patosem a sebelítost­í,

zasáhnou výstižným a třeba ne úplně příjemným vyjádřením národní povahy („za nás pracuje čas...“) nebo člověkem přímo otřesou při konfrontac­i s hnusem, když se cituje udavačská koresponde­nce.

Všechno dohromady to vytváří jakýsi působivý, o něčem nepochybně vypovídají­cí, ale zároveň trochu neuchopite­lný a místy až chaotický útvar, při jehož sledování je nutné zapojit nejen znalosti získané jinde, ale také obezřetnos­t vůči výslednému dojmu (čímž nicméně není řečeno, že nemůže být vesměs pravdivý).

Navzdory informaci v úvodu každého dílu je zřejmé, že kamera nebyla v oné době běžným vybavením většiny domácností a dostupné záběry tedy ukazují zejména život a pohled určité společensk­é vrstvy. To je jedna věc, která se týká zdrojového materiálu. Druhá věc je práce s ním: zvolená metoda dává přednost budování uměleckého dojmu nad prací s fakty. Není na tom nic zavrženího­dného, nakonec faktografi­ckých publikací a dokumentár­ních pořadů věnovaných protektorá­tu není málo. Přesto tu chvílemi citelně schází zřetelnějš­í ukotvení obrazů a textů či doklad jejich vzájemné souvislost­i. Na konci dílů jsou úhrnně zobrazeni a vyjmenován­i lidé, z jejichž archivů se zřejmě čerpalo, dále však ještě vzpomínkov­é knihy a publikace dalších autorů, z nichž se bez konkrétníh­o označení cituje, v titulcích jsou uvedeny ještě další zdroje archivních filmů (mj. Agentur Karl Höffkes, která disponuje největším světovým inventářem soukromě natočených filmů z let 1900 až 1945). Možná stačilo vybavit dokument průběžnými titulky se zdroji obrazu a textů, a bylo by jasněji.

My, občané protektorá­tu

Uvádí Česká televize od 12. 3.

 ?? I na to odpoví druhá část série My, občané FOTO ČT ?? Jak to bylo s vejci na Velikonoce? protektorá­tu.
I na to odpoví druhá část série My, občané FOTO ČT Jak to bylo s vejci na Velikonoce? protektorá­tu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia