Jesenská není v Kafkově stínu
Spisovatelka a překladatelka (* 1957) žije od osmdesátých let v Barceloně, své knihy nicméně píše stále česky a díky své jazykové vybavenosti je také překládá do španělštiny a katalánštiny. Nejinak je tomu v případě její nové knihy – románu de Praga, v němž mapuje život novinářky a překladatelky Mileny Jesenské a jenž nyní vychází ve španělském nakladatelství Galaxia Gutenberg.
Soy Milena
LN Mohla byste knihu o Jesenské krátce představit českým čtenářům?
Česky se kniha jmenuje Jsem Milena z Prahy, tak se totiž Jesenská často představovala. Praha byla tehdy pro její identitu zásadní, ale nebylo tomu tak vždycky. Když se Jesenská vrátila po dlouhém pobytu v zahraničí do Prahy, české hlavní město jí připadalo po Vídni a Drážďanech trochu provinční, i když na druhou stranu obdivovala jeho avantgardu a kulturní rozlet dvacátých let. Nebyla si jistá, kam patří...
Milena žila od svých mladých let mezi různými kulturními tradicemi, kromě české hlavně mezi židovskou, rakouskou a německou. Román jsem rozdělila do čtyř kapitol: Cizinka, Překladatelka, Novinářka a Vězeňkyně, tak jak vnímám zásadní kapitoly jejího dospělého života. A doufám, že román vyjde i v češtině, moje agentka vyjednává s různými nakladateli, i s českými. Jisté je, že knihu budou mít letos na jaře čtenáři italsky.
Jesenské se v minulosti věnovala celá řada autorek, třeba Alena Wagnerová a editorka Marie Jirásková. Její tvorba je v češtině dobře zmapovaná. Vycházela jste během psaní ze zmíněných děl?
LN
Přečetla jsem od Jesenské i o ní asi všechno, co je k dispozici. Setkala jsem se s odbornicemi na její dílo a před lety i s překladatelem Lumírem Čivrným, který ji osobně dobře znal. Ten také vystupuje v mém románu. Od autorek, které
se Jesenské věnovaly, jsem se dozvěděla i některé zajímavosti, které do svých publikací nezahrnuly.
Milenou jsem se zabývala už od doby, co jsem jako studentka na jedné americké univerzitě četla její první biografii Kafkova přítelkyně Milena od Margarete Buber-Neumannové. Margarete byla Milenina přítelkyně v koncentráku v Ravensbrücku. Od té chvíle jsem byla posedlá tím, abych Mileně přišla na kloub, a román o ní jsem napsala hlavně proto, abych ji poznala zevnitř.
Čím vás Milena Jesenská zaujala, v čem je mimořádná?
LN
Byla na svoji dobu neuvěřitelně moderní, svobodná, prolomila ve společnosti nejedno tabu a pomáhala ženám se osvobodit od konvencí. Zajímalo mě také, jak se vyrovnala s odjezdem do Vídně – kde zpočátku nikoho neznala a podle svědků mluvila německy se silným přízvukem, za což se jí Vídeňáci posmívali – i s návratem do Prahy, kde po tak dlouhé době doma byla i nebyla, což je tak trochu i můj příběh. Velmi mě zaujal i její osobní vývoj: z frivolní mladé dívky se stala ženou s jasnou orientací, a i když se mockrát spletla, pokaždé se snažila chyby napravovat. Byla odvážná, koncem třicátých let pomáhala Židům se vystěhovat, byla aktivní v protinacistickém odboji i jako novinářka, přestože to bylo velmi nebezpečné.
LN Plánovali jste vydání i v souvislosti se stým výročím úmrtí Franze Kafky, s nímž byla Jesenská spojena přátelstvím a jejichž korespondence se řadí k výjimečným dílům?
Ano, před několika lety mi můj španělský nakladatel navrhl, abych o Mileně napsala knihu právě k výročí Kafky; o tom, že se o Jesenskou zajímám, totiž věděl. Požádala jsem o stipendium, o měsíční pobyt ve spisovatelské rezidenci ve Spojených státech. Tam jsem napsala první verzi románu. Bylo mi od začátku jasné, že Milenině vztahu ke Kafkovi chci věnovat jen jednu ze čtyř kapitol, tak nějak ji od Kafky oprostit, ukázat, že je to žena, o které stojí za to napsat román, že to není někdo, kdo má zůstat ve stínu literárního velikána.
LN Do španělštiny i katalánštiny překládáte mimo jiné knihy Bohumila Hrabala, Milana Kundery, Václava Havla, Josefa Škvoreckého. Znamená to, že se čeští klasici těší ve Španělsku oblibě?
O Hrabalovi jsem před dvaceti lety napsala i biografii nazvanou V rajské zahradě trpkých plodů,
která byla přeložena do mnoha jazyků. Hrabal tedy oslovuje čtenáře i jinde ve světě. Minulý měsíc vyšla ve Španělsku antologie Hrabalovy poezie, kterou jsem sestavila a přeložila, a taky má úspěch. Milan Kundera se samozřejmě již zařadil do světové literatury jako čtený klasik, podobně jako další spisovatelé, které jmenujete. Hrabal oslovuje španělské čtenáře i tím, že je blízký jejich klasikům pikareskní románové tradice, podobně jako Haškův Švejk, kterého jsem také přeložila a jehož se prodalo asi třicet tisíc výtisků. Václava Havla lidé čtou mimo jiné jako vzpomínku na dobu, kdy etika a morálka byly ještě hodnotami.
Ve Španělsku jste již etablovanou autorkou, našli si čtenáře i někteří další současní čeští autoři?
LN
Můj nakladatel vydává kromě Bohumila Hrabala i Radku Denemarkovou; argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza, který žije v Praze, nyní překládá její dva poslední romány, vynikající Hodiny z olova a Čokoládovou krev. Nedá se říct, že by na současnou českou literaturu stály před knihkupectvím dlouhé fronty, ale každý přeložený autor si vytvoří okruh svých věrných čtenářů. České centrum v Madridu v tom hodně pomáhá, organizuje přeloženým českým spisovatelům v knihkupectvích čtení a diskuse.