Z neposlušnosti se rodí vzdor
Ruské prezidentské volby s předem jasným vítězem může osvěžit jen protestní akce Poledne proti Putinovi
Dnes v Rusku začínají prezidentské volby, které v očích svobodně smýšlejících ruských občanů nejsou legitimní. A to především proto, že v nich nemůže kandidovat ani jeden opoziční kandidát: většina z nich je totiž buď v emigraci, nebo ve vězení, anebo dokonce po smrti.
Přesto není vyloučeno, že letošní prezidentské volby budou podobně dramatické jako ty v roce 2018, kdy vyřazení nezávislého kandidáta Alexeje Navalného vyprovokovalo mohutné protesty po celé zemi. Dnešní Rusko se přitom od toho tehdejšího liší snad úplně ve všem: Alexej Navalnyj zemřel ve vězení, pravděpodobně byl na pokyn shora zavražděn, země už dva roky vede dobyvačnou válku na Ukrajině, v níž umírají i desítky tisíc ruských občanů, a represe proti těm, kdo válku a Putinovu politiku neschvalují, nabraly nebývalé obrátky.
Za dva válečné roky upadla ruská občanská společnost do apatie a donedávna se zdálo, že ji už nic nedokáže probudit. Pak ale svou kandidaturu oznámila mladá a překvapivě nezávislá Jekatěrina Duncovová, která se netajila svou protiválečnou pozicí. A uvnitř společnosti jako by se něco pohnulo. Systém zbystřil a Duncovovou okamžitě a snadno odstranil. Ale štafetu „mírového kandidáta“převzal v mnohém opatrnější a kompromisnější Boris Naděždin a došlo k něčemu, co už nikdo nečekal: v nejrůznějších dřímajících vrstvách ruské společnosti se probudila potřeba politických změn.
Podle osvědčeného scénáře
Na kolektivní vědomí nezapůsobil ani tak sám Naděždin, jako spíše zástupný symbol, „obrázek“– kilometrové fronty, v nichž lidé stáli, aby se podepsali za jeho kandidaturu. Stačil jediný pohled, aby lidé pochopili, že ve svém nesouhlasu nejsou sami.
Vše pak ještě umocnila Navalného tragická smrt, a především jeho nebývale živelný a emocemi překypující pohřeb, na který přes zákazy a výhrůžky státní moci přišly desítky tisíc lidí. Ale počty se tentokrát ukázaly jako úplně zbytečné. Vše bylo jasné okamžitě: nekončící pochmurný zástup lidí se svíčkami v rukou, Navalného
hrob zasypaný květinami… Takovéto „obrázky“stačily, aby na symbolické úrovni stvrdily skutečnost, že zdaleka ne všichni v Rusku hodlají mlčet.
Ty zalidněné scény v lidech probudily také nejrůznější vzpomínky: starším mohly evokovat období končící perestrojky, třeba pohřeb Andreje Sacharova, nebo lidské řetězy v Pobaltí v roce 1989; mladším pak třeba akci z února 2012, kdy řetěz lidí s bílými stužkami na Sadové třídě v Moskvě na protest proti zmanipulovaným volbám doslova obklíčil centrum města.
Dnes je ale situace jiná: Putinův režim se svým obyvatelstvem vyjednávat nehodlá. Ví, že každý ústupek pro něj může být smrtelně nebezpečný. I proto se měly tyto prezidentské volby odehrát striktně podle osvědčeného scénáře: odstranění reálných opozičních kandidátů, zrežírovaná hra na konkurenci s kandidáty „připuštěnými“, zfalšování volebního výsledku s pomocí neprůhledného elektronického hlasování, Putinův triumf doma… a zprávy v západních médiích o tom, že podpora ruského prezidenta i války, kterou vede, je bohužel přece jen nezpochybnitelná.
Jenomže něco se zadrhlo. Lidem došlo, jak snadno může „obrázek“zpochybnit dokola opakovanou mantru o osmdesátiprocentní podpoře Putina. A tak z již více než dva měsíce houstnoucí protestní atmosféry vzešla myšlenka, že by se opozice mohla sejít v poslední den voleb, tedy 17. března, v pravé poledne u volebních okrsků. K volbám přece může přijít každý, nikomu za to nic nehrozí.
Symbolický nesouhlas
Ten jednoduchý nápad navíc dokázal nemožné: akce Poledne proti Putinovi sjednotila věčně rozhádanou ruskou opozici. Přijít v pravé poledne jsou ochotni téměř všichni: ti, kteří volby vůbec neuznávají a hodlají na volební lístky napsat jméno Navalného;
i ti, kteří si myslí, že má smysl volit kohokoliv „proti Putinovi“; a konečně i ti, které z emigrace šikuje populární bloger Maxim Kac, aby volili domněle „mírového“, ale ve skutečnosti spíše „normalizačního“kandidáta Vladislava Davankova.
Očekávat, že takové opatrné vyjádření občanské neposlušnosti rozpoutá protesty, nebo dokonce revoluci, by bylo naivní. Ale za uplynulé měsíce se už všichni svobodomyslní Rusové stačili přesvědčit o tom, že i symbolické vyjádření nesouhlasu může mít svou váhu.
Jsou tu ještě skeptičtí političtí technologové, kteří namítají, že celé gesto zůstane jen málo viditelné: na největších městských volebních okrscích je registrováno kolem dvou tisíc voličů, a i kdyby jich sedmnáctého v poledne přišla protestovat polovina, scény to budou daleko méně přesvědčivé než tísnící se davy na pohřbu Navalného. A propagandistická média si s nimi prý snadno poradí.
Nejspíše ano. Jenomže pocity sounáležitosti a solidarity, které taková setkání v lidech probouzejí, se obvykle šíří mnohem rychleji a účinněji než tiskové zprávy. A také se v lidech hromadí a časem mohou přerůst ve skutečný vzdor.
Svobodomyslní Rusové se už stačili přesvědčit o tom, že i symbolické vyjádření nesouhlasu může mít svou váhu