Anfield: milovaný, obávaný, magický
Zkuste si to na chvíli představit, i když se vám možná vůbec nebude chtít. Liverpool proti Spartě, hit včerejšího večera, zážitek za všechny peníze. Jenomže ne na magickém stadionu Anfield, ale v moderní šedesátitisícové oválné aréně, nesoucí název Stanley Park.
Co prosím?
Věřte, že takhle se měl jmenovat nový domov fotbalového Liverpoolu, jehož výstavba se na začátku tisíciletí brala jako hotová věc. Anfield, se zdmi nasáklými stovkami příběhů, měl jít k zemi, a na jeho místě by vyrostla náhrada.
Luxusnější, prostornější, sexy. Studie hotové, povolení vyjednané, ale bující ekonomická krize vizi tehdejších amerických majitelů stopla. A když před dvanácti lety klub koupila mocná finanční skupina Fenway Sports, noví šéfové rozhodli: Nic se bourat nebude, zůstáváme na Anfieldu!
Ještě že tak.
Byla by nepopsatelná škoda, kdyby zrovna tenhle stadion demoliční četa vyzmizíkovala z mapy.
Chyběl by.
Nejen Liverpoolu, ale snad i soupeřům, kteří si desítky let stěžovali, jak těžko se pod sytě červenými tribunami hraje.
„Atmosféra, rámus, hymna You'll Never Walk Alone... Věřte mi, to člověka pohltí,“poví Martin Škrtel, slovenský stoper, jenž naskočil za Liverpool do víc než tří stovek zápasů. „Anfield vám v srdci zůstane do konce života.“
Hrajeme proti obrům!
Zní vám to jako klišé? Pak asi nezbývá než se do Liverpoolu zaletět podívat a přesvědčit se, jak výjimečné tohle místo je. Na každém kroku vnímáte jeho kouzlo, třeba i v potemnělých garážích, kde parkují týmové autobusy a ze stěny na vás křičí výmluvný vzkaz: The Power of Anfield. Feel it!
Pod obřím nápisem si přečtete ještě upřesnění: „Stojíte na unikátním místě. Jiné takové ve světě fotbalu nenajdete. Jste na stadionu, kde se děly výjimečné věci.“Přesně tak to je.
Kdo si kultovní prostředí nikdy neužil naživo, těžko může pochopit, jakou energii v sobě hranatá stavba s šedou střešní konstrukcí ukrývá.
„Jednou se mi na Anfieldu stalo, že jsem úplně přestal vnímat hru a soustředit se. Jen jsem viděl, jak se kolem míhají červené dresy a vůbec nedokázal reagovat. Jako bych zamrzl. To jsem nikde jinde nezažil,“popisoval zvláštní stav Mikel Arteta, někdejší záložník a teď trenér Arsenalu.
Říkalo se, že Alex Ferguson, kouč hlavních rivalů z Manchesteru United, týden před zápasem v Liverpoolu nechal důležité hráče odpočívat – ne snad proto, aby si před vyhrocenou bitvou orazili fyzicky, ale aby byli ready mentálně. Na peklo, které u nenáviděného soupeře museli očekávat. A běda, když se prohrálo, to klidně pruďas Ferguson s hráči dva dny nepromluvil slovo. Tak moc ho porážka zdrbla.
„Vyhrát na Anfieldu je nejhezčí pocit v životě. Prohrát tam? Ten nejhorší,“potvrdil Patrice Evra, bývalý obránce United.
„Dostanete gól a najednou máte pocit, že za pět minut vám tam padnou další čtyři,“přiznal upřímně Pep Guardiola, kouč Manchesteru City.
Napadlo by vás, že Anfield nejdřív od roku 1884 sloužil rivalům z Evertonu? Až když se jim po sedmi letech nelíbilo zvýšení nájemného, odstěhovali se a domov tu našel nově vzniklý Liverpool FC. Na první zápas se přišly podívat jen dvě stovky lidí, ale postupně fanouškovské nadšení rostlo a bobtnaly i tribuny. Když dnes zaburácí, borci v červených dresech si hned připadají silnější, rychlejší, vyšší.
A připadají tak i soupeřům, snad od doby, kdy legendární trenér Bill Shankly nechal na stadionu zmenšit dveře domácí kabiny. Když hosté sledovali, jak se jejich protivníci musí krčit, aby prolezli ven, mívali nahnáno: Hrajeme proti obrům!
Svéráz Shankly toho měl na Anfieldu na svědomí víc. Třeba pomohl vybrat klubovou hymnu, kterou si touží s liverpoolským davem přímo na stadionu odzpívat snad každý fotbalový romantik.
Kapela Gerry and the Peacemakers se v roce 1963 teprve chystala svou verzi pozapomenutého muzikálového hitu You'll Never Walk Alone poslat do světa, když zpěvák Gerry Marsden chytlavou písničku přehrál trenérovi během předsezonního soustředění. Shanklyho melodie nadchla, všimli si toho přítomní novináři a v novinách se druhý den psalo: Liverpool má novou hymnu!
Fanoušci se chytli, začali elektrizující song sborově zpívat před každým zápasem a zrodila se tradice, která vám při zmínce o Anfieldu automaticky naskočí.
Anfield a Shankly, to je vůbec
těsné spojení plné historek. Věděli jste třeba, že mazaný kouč nechal uklízečky vytírat hostující kabinu těsně před příjezdem soupeřů, aby jim to v šatně hezky klouzalo?
Také si pod schodištěm vedoucím z hlavní tribuny udělal druhou kancelář v titěrné místnosti proslulé pod názvem Boot Room. Sklad kopaček proměnil v místo, kde s asistenty u piva, čaje, nebo kávy vymýšlel, jak vyzrát na soupeře. Hráčům vstup přísně zakázán, tohle byla zašívárna pro
šéfy, která rychle získala kultovní status. Dnes už ji na stadionu nenajdete, v devadesátých letech na jejím místě vyrostlo nové tiskové středisko.
Něco vyhrajte, pak si sáhněte
Nedá se svítit, ani Anfield nemohl unikat modernizaci. V posledních letech se přestavovaly tribuny, kapacita narostla na šedesát tisíc, vylepšovalo se zázemí i komfort pro fanoušky. Už dávno neexistují místa k stání a z tunelu ústícího na hřiště dokonce kvůli probíhajícím úpravám na několik let zmizela i ikonická deska s nápisem This is Anfield.
Teď už zase visí nad vstupní branou na trávník, což je zásluha bývalého trenéra Brendana Rodgerse. To on ji po pár týdnech ve funkci objevil zahrabanou ve skladu a rozkázal: Okamžitě vrátit na místo!
O co vlastně jde? Vždyť tahle relikvie je na první pohled tuctová. Bílý rám, sytě červený podklad, zjednodušené klubové logo a tři slova: Tohle je Anfield.
Jenže zasklená cedulka má pro Liverpool posvátný význam. Dřív se u ní fotila každá posila i nový trenér, dnes do ní před zápasem hráči ťuknou prsty, což má přinášet štěstí.
Ale ani na to nemá právo každý: kouč Jürgen Klopp nařídil, že dotknout se smí jen ten, kdo už s Liverpoolem vyhrál aspoň jednu trofej. A běda, když si sáhne soupeř! Jakmile zaprovokoval útočník Weghorst z Manchesteru United, schytal to od fanoušků víc, než kdyby Liverpoolu nasázel hattrick.
„Já se dotknout nikdy nezapomněl, to snad ani nejde,“přesvědčuje Škrtel. „Že jsem to udělal, mi vždycky pomohlo, abych se ještě víc zkoncentroval na zápas.“
Mimochodem, tipnete si, kdo v šedesátých letech tabulku nechal vyvěsit? No jistě, i tohle byl Shanklyho nápad. Původně mu trávníkář poradil, ať nechá na ceduli napsat Vítejte na Anfieldu, ale trenér zakroutil hlavou: Slabota! Zvolil údernější verzi, která má mezi řádky vzkazovat: Tohle je naše území a vám se tu lehce hrát nebude.
Snad ještě jeden detail: původní desku už na stadionu nenajdete, za tou byste se museli vypravit na ostrov Man. Od klubu ji už před lety odkoupil tamní hoteliér, aby ji mohl hrdě vyvěsit v baru u recepce. Při prohlídce stadionu vás ale jistě zaujme i replika, stejně jako spousta dalších artefaktů.
Kde jinde si třeba můžete vyzkoušet původní sedátka z hlavní tribuny, vystavěné roku 1906? Sloužila přes 100 let, a když se v některém pokusíte uvelebit, je to znát. Ale za luxusem se vypravte jinam, Anfield vždy nabízel spíš syrovější fotbalové zážitky.
Tribuna jako kopec
Zkuste třeba během zápasu chvíli pozorovat, jak pulzuje nejslavnější tribuna The Kop. Bránit pod ní roh nebo standardku? To nechcete!
Jméno dostala od novináře Ernesta Edwardse z deníku Liverpool Echo: v roce 1906 ji přirovnal ke kopci Spion Kop v Jihoafrické republice, kde se odehrála jedna z největších bitev druhé Búrské války. Do roku 1994 se na ní vestoje občas mačkalo až třicet tisíc lidí, po přestavbě a osázení sedadly se kapacita smrskla na třináct tisíc.
Změna je život, mistr Shankly by už možná proměněný stadion ani nepoznal. Ale určitě by nevzal zpátky, co o něm kdysi řekl: „Anfield pro mě znamená víc, než vůbec dokážu popsat slovy.“
Pochopíte, až když se přesvědčíte na vlastní oči. Jako včera Sparta.