Kontroverzní generál
Byl jedním z nejnadanějších a nejúspěšnějších, zároveň však také nejkontroverznějších českých generálů. Lev Prchala se narodil 23. března 1892 ve Slezské Ostravě. Pocházel z národnostně smíšeného prostředí a vychodil německé školy. Nejprve gymnázium ve Frýdku, kde maturoval v roce 1911, následně se zapsal ke studiu práv na vídeňskou univerzitu. Ta ale přerušila 1. světová válka, do níž narukoval již v létě 1914. V červnu 1916 byl jako nadporučík rakousko-uherské armády zajat na ruské frontě. V zajateckém táboře se přihlásil do čs. legií, kam se však v chaosu ruské revoluce dostal až počátkem srpna 1917.
Jeho hvězda zazářila během Sibiřské anabáze – bojového střetnutí s bolševiky, v němž legionáři ovládli transsibiřskou magistrálu a kontrolovali rozsáhlé oblasti Ruska. Během těchto bojů Prchala prokázal nevšední vojenský talent a výrazně přispěl k tomu, že naše legie opouštěly Rusko neporažené. V únoru 1919 byl pověřen velením jedné ze tří čs. divizí a v květnu téhož roku dosáhl hodnosti plukovníka. V srpnu 1920 se vrátil do vlasti jako nositel nejvyšších čs. i spojeneckých vyznamenání
a vycházející hvězda nově budované armády.
Mezi prvními absolvoval slavnou École Militaire v Paříži a v říjnu 1924 jej prezident Masaryk jmenoval do první generálské hodnosti. Následně zastával vysoké velitelské a štábní funkce. Ve všech se osvědčil a 1. ledna 1936, ve 43 letech, dosáhl nejvyšší hodnosti – armádního generála.
Za mobilizace v roce 1938 velel jedné ze čtyř čs. polních armád. Po mnichovské dohodě patřil k jejím výrazným odpůrcům a spolu s některými politiky se pokoušel její přijetí zvrátit.
V lednu 1939 se stal ministrem autonomní vlády Podkarpatské Rusi. Jeho úkolem bylo eliminovat separatistické živly a udržet region ve svazku čs. státu.
Po okupaci se vrátil do Prahy, ale již ve druhé půli května 1939 odešel do Polska. Tam vybudoval silné centrum československého zahraničního odboje. Díky tomu, že ve velení polské armády měl řadu osobních přátel, se mu již 3. srpna 1939 podařilo uzavřít s náčelníkem polského generálního štábu Wacławem Stachiewiczem dohodu, která byla vůbec prvním oficiálním uznáním našeho zahraničního odboje. Již v té době mu však bylo vyčítáno, že se odmítá podřídit autoritě Edvarda Beneše a brání tím sjednocení zahraničního odboje. Po jistém váhání však Prchala na konci srpna 1939 Benešovo vedení plně uznal.
Po porážce Polska se mu podařilo dostat do Francie. Tady však již nebyl pověřen žádným úkolem. Krátce po příjezdu do Velké Británie byl na podzim 1940 dokonce postaven mimo činnou službu. Jeho jediný syn Ladislav celou válku bojoval v řadách čs. zahraničních jednotek. Dosáhl důstojnické hodnosti a vyznamenal se během bojů o Tobruk.
V zahraničním odboji měl Prchala nejvyšší hodnost i právo na odpovídající postavení. Toho se však obávali někteří jeho bývalí podřízení, kteří dosáhli jeho nucené nečinnosti. To Prchalu stále více sbližovalo s protivládní opozicí, která do svého čela hledala charismatickou osobnost.
Zpočátku se držel stranou, ale poté, co jej nešťastným a značně osobním způsobem napadl na stránkách oficiálního časopisu Čechoslovák Bohuš Beneš, prezidentův synovec, se rozhodl veřejně angažovat. Počátkem února 1943 se stal předsedou opoziční Asociace Čechů a Slováků.
Jako představitel opozice opustil myšlenku poválečné obnovy Československa. Měl vzniknout nezávislý český a slovenský stát, které by se staly členy širší středoevropské federace. Na jaře 1945 vznikl pod jeho vedením v Londýně Český národní výbor. Jeho prohlášení odmítlo ustanovení Košické vlády jako loutkové instituce, mající uvrhnout český národ do komunistické diktatury.
Po válce se Prchala z Londýna nevrátil. Dne 10. července 1945 mu byla odejmuta hodnost armádního generála. Čs. úřady dokonce neúspěšně žádaly Brity o jeho vydání. V následujících letech pokračoval v politických aktivitách. Jeho skupina však zůstala osamocena. Spolupráci s ní odmítly všechny složky českého poúnorového demokratického exilu. Naproti tomu nalezl podporu u vysídlených sudetských Němců, proti jejichž návratu do republiky neměl výhrady. Zemřel 11. června 1963 při dovolené v rakouském Feldbachu.