Bratři ve při

Co když je aktuální hádka premiérů Petra Fialy a Roberta Fica projevem hlubokých trhlin? Co když se vzdor skoro osmdesáti společným letům v jednom státě Češi a Slováci dost podstatně liší? Většinu dějin jsme prožili v jiných státních útvarech. Máme jiné z

David Dvořák se před třiatřiceti lety narodil už do samostatné České republiky. Slovenštinu nezná ze školy ani z televize, přesto zejména v dospívání „žil“prakticky denně v československém prostředí. „I v mezinárodním prostředí internetu je spousta míst, kde spontánně vznikají národní skupiny. České a slovenské přitom často fungují zcela přirozeně jako jeden celek,“říká mladý ajťák.

Je to paradoxní, protože lidí jako David je v populaci už skoro třetina – v Česku

se od ledna 1993 narodilo tři a čtvrt milionu lidských bytostí, které neprožily ani den v žádné formě společného státu Čechů a Slováků. Přesto si přirozeně našly v globální džungli své jazykové sestry a bratry. Mimořádná lingvistická a kulturní blízkost udržuje společný stát naživu i čtvrtou dekádu po jeho rozpadu.

Jenže tento pocit blízkosti zároveň skrývá velkou past. „Češi žijí v představě, že po dekádách strávených ve společném státě Slovákům rozumějí,“říká analytik Hospodářských novin Martin Ehl, jenž se od roku 1990 soustředí zejména na střední Evropu a Balkán. „Ale je to iluze.“

Autor těchto řádek nemá pocit, že by Slovákům, Slovensku, či dokonce slovenské politice nějak zvláště rozuměl. Ale pokusí se nabídnout různé hypotézy, jež by mohly naše dnešní různice osvětlit.

Skvělý, ale krátký

Když kabinet Petra Fialy zrušil společná zasedání české a slovenské vlády kvůli proruským postojům svých protějšků, nesla se éterem otázka: Jde jen o dočasný rozkol, nebo projev hlubších divergencí? Vybírá si Slovensko svou „slabší chvilku“jako v případě třetí vlády Vladimíra Mečiara, v jejímž důsledku jako jediná země V4 nerozšířila řady NATO? Nebo se obě společnosti liší zásadněji a jiný pohled na válku na Ukrajině je jen emanací a průsečíkem všech těchto odlišností?

Velmi blízké národy často končí ostrými a krvavými spory: Angličané s Iry, Chorvati se Srby, Rusové s Ukrajinci. Přátelství a spojenectví mezi Českem a Slovenskem nemá ve světě mnoho obdob. Jistě, švédsko-norské vztahy jsou extrémně harmonické, Kanada vychází s USA také obdivuhodně. Přesto jsou česko-slovenské vztahy i v tomto kontextu jedinečné: nezatěžuje je žádná dramatická historická křivda, žádný významný historický spor, žádná válka, dokonce i ty fackovačky byly spíše folklórní.

Profesionálové sice toto nadšení chladí, nijak zásadně jej ale nezpochybňují: „Naše vztahy nepochybně jsou v mnohém unikátní, ale také zatím velmi krátké. Finsko a Švédsko mají v moderní době skvělé vztahy, státy Beneluxu či baltské státy rovněž,“připomíná politický geograf Michael Romancov z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Vzájemná blízkost je nepřehlédnutelná ve všech společenských patrech – studentských (Slováci u nás jako jediní cizinci neplatí školné), přatelských, rodinných, podnikatelských i politických. Ať vyhraje levá, či pravá, aktivistická, či konzervativní, proamerická, či proruská formace, její první zahraniční cesta vede z Bratislavy do Prahy – a vice versa.

Je tedy aktuální spor Fiala vs. Fico jen hádkou dvou kohoutků s rozdílnými zahraničněpolitickými názory? Je to jen v tom, že českou zahraniční politiku z pozadí určují proameričtí jestřábi Alexandr Vondra a Tomáš Pojar, zatímco na Slovensku vyhráli „chcimírové“Robert Fico a Juraj Blanár? Anebo je to příznakem toho, že Slovensko jako celek je mnohem více „východní“než Česko? A proč se zrovna Ukrajina stala kamenem, na němž troskotá letitá a ukázková česko-slovenská spolupráce?

Havel? Babiš? Zapomeňte

V prvé řadě odložme stranou zcela matoucích tendence chápat nějakou společnost podle momentálních politiků. Jsou Spojené státy americké zemí Donalda Trumpa, nebo zemí Baracka Obamy?

Češi, alespoň ti liberálně orientovaní, se dlouho ukájeli představou, že žijí v zemi Václava Havla, než je z iluzí vyléčilo desetileté panování Miloše Zemana. Stejně tak některé kruhy jásaly nad slovenským prezidentem Andrejem Kiskou a současnou hlavou státu Zuzanou Čaputovou – a teď propadají zoufalství ze složení, slov i činů současné vlády.

„Jen si představte, že byste teď měli za premiéra Andreje Babiše, což se klidně mohlo stát. Pravděpodobně by sice podporoval Ukrajinu, ale jistě zdrženlivěji.

FOTO MAFRA – PETR TOPIČ

A s největší pravděpodobností by na Roberta Fica reagoval mnohem mírněji, pokud vůbec,“připomíná Martin Slosiarik, sociolog a výzkumník slovenské agentury Focus.

Sám Robert Fico má většinu pouhých čtyř mandátů, česká vláda může už za rok a půl vypadat úplně jinak – a pokud dnes říkáme, že Visegrádská skupina (V4) je ve skutečnosti V2+V2 (Praha a Varšava na jedné straně a Bratislava a Budapešť na straně druhé), připomeňme, že ještě před pár lety to byla Praha a Bratislava versus Varšava a Budapešť.

V pohledu na ruskou agresi vůči Ukrajině se však dnes nerozcházejí jen vrcholní politici. Jinak se na ni dívají i obě společnosti. Podle loňského průzkumu pro společnost Globsec považuje za původce války Rusko 71 procent Čechů, ale jen 40 procent Slováků. Na Slovensku je pak 34 lidí ze 100 přesvědčeno, že tuto válku zapříčinil Západ, neb k ní Kreml vyprovokoval, a dalších 17 procent z ní viní přímo Ukrajinu. Shrnuto: nadpoloviční většina Slováků nahlas říká, že viníkem bojů je Západ s Ukrajinou, nikoli Moskva. Zopakujme: v Česku to přesně opačně vidí takřka tři čtvrtiny lidí.

Rozdílný pohled na agresi v sobě koncentruje takřka všechny názorové různice, které mezi sebou oba národy mají. Rozdílný pohled na Rusko.

Rozdílný pohled na Západ.

Rozdílný pohled na válku samotnou. Rozdílný pohled na roky 1948–1989. Kde se ty rozdíly vzaly?

Víc než polovina Slováků si myslí, že za válku na Ukrajině může buď Západ, nebo přímo Ukrajina. V Česku to však přesně opačně vidí takřka tři čtvrtiny lidí.