Bratři ve při
Aj zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím, kdys kolébka, nyní národa mého rakev. Stůj noho! posvátná místa jsou kamkoli kráčíš…
Tyto verše leckterý středoškolák prvorepublikového i reálsocialistického Československa nemůže vymazat z paměti. Ne každý v Česku si však pamatuje i jejich pokračování:
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled, neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Ano, autor Slávy dcery je původem slovenský, nikoli český obrozenecký básník Ján Kollár. A příchylnost k ruskému dubisku a obecně pozitivní pohled na panslovanství byl na Slovensku vždy výrazně silnější než v českých zemích, i když, jak připomíná historik, diplomat a ministr kultury v kabinetu Mikuláše Dzurindy Rudolf Chmel, „Kollár patří Čechům i Slovákům od nepaměti“. Skutečné Rusko ale nikdy neviděl.
„Zaujetí slovanskou vzájemností začíná sice v 19. století, ale lze jej doložit u mnoha dalších,“připomíná Chmel coby literární historik. „Například u Svetozára Hurbana-Vajanského, Ľudovíta Štúra, a třeba i Gustáva Husáka, jenž dokonce v roce 1944 volal po tom, aby mezi Rusy a Slováky nebyly hranice. Nemáme se prý učit u Beneše, ale Stalina.“
A rusofilství a panslavismus jsou tématem i dnes, připomíná Kamila Pešeková, novinářka Českého rozhlasu. „I během prezidentské kampaně se nápadně často objevuje vyprávění o nepřípustnosti války Slovanů proti Slovanům, jak opakuje nejen Robert Fico, ale i prezidentští uchazeči Štefan Harabin či Andrej Danko,“zdůrazňuje rodačka z Levoče.
Ještě explicitnější je Dominika Hajdu, ředitelka Centra pro demokracii a odolnost v středoevropském think tanku Globsec: „V našich dějinách se vždy držel silný panslovanský příběh o tom, že Rusko je silnějším bratrem, který ochrání Slováky před Maďary a který pak osvobodí Slovensko od nacistů,“vysvětlovala před rokem pro americkou CNN.
Čechy nikdy nezakoušená potřeba opory proti maďarskému živlu hraje nepochybně důležitou roli, ale nezapomeňme ani na drobnost implicitně skrytou v předešlé odpovědi: České země byly téměř devět set let součástí Svaté říše římské. Zatímco Slovensko bylo součástí Uherska. Řekněte dneska na správném místě nahlas „Horní Uhry“či „Felvidék“a rozlučte se se svou nosní přepážkou.
Pred frontom, po fronte
Vznik Československa byl pro obě země jednoznačně pozitivní, a byť čeští četníci a úředníci po nějaký čas leckde nahradili loajální Slováky, tato křivda není velká. Ale válečné roky prožily obě země úplně jinak. Pro slovenské národovecké kruhy byl vznik samostatného „slovenského štátu“důležitější než fakt, že tento útvar existoval jen z milosti Adolfa Hitlera. Nicméně zásadně odlišnou zkušenost prožily obě národní společnosti ještě z dalších důvodů: Česko a většina Moravy v podstatě nezažily průchod válečné fronty. A také Češi neprožili bratrovražednou válku.
„Z nějakého důvodu tomu tak obvykle neříkáme, ale Slovenské národní povstání prostě byla občanská válka,“připomíná sociální antropolog Juraj Buzalka z Ústavu sociální antropologie Fakulty sociálních a ekonomických věd Univerzity Komenského v Bratislave.
České země nezasáhlo válčení ani za první světové války, ani za té druhé. Takže i když nesčetná jména na pomníčcích v každé české a moravské vsi dodnes ukazují, jak strašlivou daň si na mladých mužích ta první vybrala, destrukce se zemi v podstatě vyhnula. Většinu válečných obětí v českých zemích představovali lidé, které semlela vražedná mašinerie holokaustu, zatímco na Slovensku muži umírali v boji – a často rukou jiných Slováků. Válka zanechala mezi Tatrami a Dunajem mnohem hlubší brázdu.
„Všimněte si, že třeba oslavy SNP jsou na Slovensku opravdu masivní. Přežily povinný folklor v době komunismu a fungují dodnes,“připomíná již citovaná Kamila Pešeková.
Velký důraz na odlišnou zkušenost klade i historik Jan Rychlík, autor právě vycházejících Dějin Slovenska: „Nebožtík Lubomír Lipták, historik, který po válce studoval v Praze, vždycky vyprávěl: ,My jsme říkali pred frontom a po fronte, kdežto Češi říkali před osvobozením po osvobození.‘“
Zkušenost s občanskou válkou, wehrmachtem a nakonec i Rudou armádou byla na Slovensku oproti Česku intenzivní a krvavá. Mnozí Slováci říkají, že v zemi je dodnes veliký, bytostný strach z válečného běsnění. „Máš to v sobě. Z války máš skutečnou animální hrůzu,“dodává jeden z těch, kdo nechtějí své jméno zveřejňovat.
„Rozhodně bych v dnešní politice neviděl nijaké prvoplánové rusofilství, ale spíš ,autentický, autochtonní slovenský pacifismus‘,“vysvětluje sociální antropolog Juraj Buzalka. „Je to jakási kombinace strachu a geopolitického analfebetismu. Když to převedu do řeči jakési tradované paměti, tak v ní by ten postoj zněl: ,My tu válku stejně nevyhrajeme, musíme se schovat a přežít.‘ Klasický přístup rolníka skoro ve všech kulturách.“
Nikagdá nezabúděm!
aObě země mají také do značné míry odlišnou zkušenost z prvních dvaceti let reálného socialismu. Zatímco hospodářsky velmi vyspělé Česko ten čas vnímá jako do jisté míry stagnaci a relativní propad životní úrovně (zejména vůči západní Evropě), ruský hlad po železe, hliníku, zbraních a průmyslových výrobcích vůbec vedl k prudké modernizaci a industrializaci rozsáhlých oblastí Slovenska.
„Nebylo to ale tak úplně jednoznačné a pozitivní. Zejména 50. léta přinesla velký sociální konflikt, zejména kvůli násilné kolektivizaci,“připomíná Buzalka.
V Česku velkou část intelektuálů vyléčil z oslnění Ruskem už Karel Havlíček
Borovský, ti zbývající se pak probrali nejpozději v noci z 20. na 21. srpna 1968. Sovětským Ruskem vedená okupace vojsk Varšavské smlouvy vedla k prudkému obratu v pohledu na matičku Rus. Z osvoboditelů se pro všechny kromě nejtvrdších stalinistů uvnitř KSČ a ČSL stali okupanti.
„Balšóje vam spasíbo bráťja zachvátčiki. Spasíbo bóľšeje, nikagdá nězabúděm!“shrnul tehdy tento obrat myšlení v geniální zkratce Karel Kryl.
Na Slovensku tomu tak ale nebylo. Rok 1968 i následnou normalizaci prožívala východní polovina státu značně jinak. „S největšími rozdíly vnímáme ve společné historii právě období mezi roky 1968 a 1989,“zdůrazňuje profesor slovanských dějin Jan Rychlík.
Proč?
V prvé řadě proto, že Česko považovalo pražské jaro za způsob, jak dodat socialismu „lidskou tvář“, kteroužto iluzi sovětské tanky rozstřílely na padrť. Zato pro slovenskou společnost byl rok 1968 rokem boje za federalizaci společného státu, tedy bojem za rovnoprávnost.
„A i když federalizace i rovnoprávnost zůstaly jen formální záležitostí, tento cíl se pro mnohé podařilo naplnit. Sovětská okupace federalizaci nepohřbila,“připomíná již citovaný Rudolf Chmel.
Normalizace navíc neměla na Slovensku tak brutální průběh jako v českých zemích. „Husák nemohl provádět čistky proti těm, kdo prosazovali federaci. To by si podřízl větev, na které seděl,“vysvětluje Rychlík. Na Slovensku tak nedocházelo k totálnímu nahrazování všech jakž takž schopných lidí kádrovými rezervami, jejichž jedinou kvalifikací byl podepsaný souhlas se vstupem vojsk.
Juraj Buzalka ve své do jisté míry provokativní studii Postsedliaci. Slovenský ľudový protest ukazuje, že slovenský venkov zažíval v 60. až 80. letech velký vzestupu i míru svobody (ne snad svobody politické, ale svobody od nedostatku).
„Zatímco v Česku byla už v 80. letech cítit absolutní stagnace a do jisté míry možná i zoufalství, jak ve své geniální knize Proč tak snadno ukázal brněnský sociolog Ivo Možný, slovenský venkov stále prožíval růst blahobytu,“říká Buzalka.
Nejlépe to asi shrnuje pamětník Chmel, pro jehož generaci byl rok 1968 osudovým milníkem: „Pro mnohé Slováky to byl letopočet zadostiučinění (kvůli federalizaci), kdežto pro Čechy pokoření (kvůli okupaci).“
Mýtus Gustáv Husák
Jednou z linií střetu, která přiměla vládu Petra Fialy k ukončení režimu mimořádné spolupráce s tou slovenskou, byla návštěva Roberta Fica u hrobu Gustáva Husáka.
Slovenský premiér a dva místopředsedové Národní rady, Ľuboš Blaha a Andrej Danko, položili věnce a kytici k hrobu posledního komunistického prezidenta někdejšího Československa – muže, jenž je pro Čechy synonymem ztracených dvou dekád, vyhánění lidí do emigrace a vůbec jednoho z nejtrapnějšího a nejsmutnějších období národních dějin. Prezidenta zapomnění, jak jej otituloval v Knize smíchu a zapomnění Milan Kundera.
Pro Slováky však Gustáv Husák není jednoznačně negativní postavou. A to právě proto, že jej považují za otce federalizace. „Na Slovensku prošel Ficův akt v podstatě bez povšimnutí, zato Češi si jej vzali bezmála jako demonstrativní urážku,“připomíná Rudolf Chmel, jenž prožil osmašedesátý rok jako téměř třicátník.
Vítězství Listopadu
Dnes považujeme za samozřejmé, že „lidový hněv“na podzim roku 1989 svrhl vetchou moc vetchých komunistických starců v obou zemích stejně. Ale tak úplně samozřejmé to nebylo: na pražské Národní třídě nebyly bity děti slovenské střední třídy, jen té české. Slováci několik dnů netrnuli hrůzou, že červené barety v onom podchodu v Mikulandské ulici ubily studenta jménem Martin Šmíd. I 17. listopad 1939 byl událostí českých zemí podobně jako onen slavný pochod o půlstoletí později. Slovensko mělo sice velmi výrazně v paměti „masakr“z Velkého pátku 1988, ale v listopadu 1989 si oním vysoce emotivním zážitkem neprošlo, muselo se tak k českému spontánnímu hněvu přidat více méně racionálně. To se nakonec podařilo, ale důsledky zhroucení východních trhů a celkového globálního ústupu od masivního zbrojení v 90. letech nedopadly na obě země stejně.
„Na Slovensku je více lidí, kteří se necítí jako vítězové transformace,“konstatuje komentátor Ľubomír Jaško. „A to se, spolu s historickým panslavismem, promítá do jejich dnešních postojů. U mnoha Slováků cítíte jakousi vzdorovitou potřebu dát hlasitě najevo jisté zklamání ze Západu.“
„Nejenže jsme měli asynchronní dějiny do roku 1918, ale měli jsme i asynchronní modernizaci ve 20. století,“zdůrazňuje výzkumník Juraj Buzala. „Měli jsme zcela zásadně jiné cesty k modernitě, ale česká strana si to vůbec neuvědomovala. Nechtěla vidět, jak je ten rozdíl fundamentální. I tento náš rozhovor možná ukazuje současné české procitnutí, které jsem teď v Praze během celého týdne cítil.“
Kam kráčíme?
Oba národy vnímají milníky dějin jinak. „Pro mnohé Slováky byl rok 1968 zadostiučiněním kvůli federalizaci, kdežto pro Čechy pokořením kvůli okupaci.“
„Studoval jsem a žil dlouho v Praze, a mohu tak potvrdit, že Česko pro Slováky reprezentuje klíčový referenční rámec. My Slováci chceme být s Čechy zadobře – a je to poznat i z toho, jak se Fico k ,Fialově odmítnutí‘ opakovaně vrací,“říká Ľubomír Jaško.
„Dala by se najít i analogie mezi populací východní Ukrajiny a lidmi z Luhansku či Doněcku. Tam také nešlo primárně o jazyk či etnicitu, ale i tak byli negativně nastaveni vůči Kyjevu a prozápadnímu směřování proto, že pro ně sovětské časy znamenaly prosperitu, kdežto časy demokratické, to je úpadek,“vysvětluje Jaško.
„Prozápadní postoje jsou v Česku silnější. Nabízím to nejbazálnější vysvětlení: Česko leží více na Západ,“říká zase s úsměvem sociolog Slosiarik.
Stručně řečeno: většinu historie jsme prožili v úplně jiných státech. A ty části dějin, které jsme zakoušeli společně, jsme prožívali často úplně jinak. Češi by si mohli konečně zvyknout, že Slováci jsou jiný národ.
Poměrně jednoznačně se na věci dívá profesor slovanských dějin na FF UK Jan Rychlík: „My Češi jednoznačně patříme k západnímu kulturnímu civilizačnímu okruhu, protože jsme mnoho set let byli součástí Svaté říše římské. A to, co tu bylo po roce 1945, bylo jen dočasné vytržení z tohoto světa.“
Toto zdánlivě deterministické vysvětlení sdílí mnoho historiků a sociologů. A jde i o tezi, které nahrávají i hrubá ekonomická čísla: zmiňovaný rozpad východních trhů Česko nahradilo mohutnou orientací zejména na Německo. S nadsázkou se tak dá říci, že Česko nemá moc na výběr: bylo, je a bude součástí Západu. Bez ohledu na to, kdo je prezidentem či premiérem, jak se ukázalo za panování Andreje Babiše a Miloše Zemana.
Ale Slovensko se stále a znovu rozhoduje.