Koukejte vycouvat

Angličtina je velmi rovnostářský jazyk. Nejen že nerozlišuje rodové koncovky sloves, ale také se postupem času setřel rozdíl mezi tykáním a vykáním, ačkoli u Shakespeara ještě archaické tvary thou, thee, thy (ty, tebe, tvůj) najdeme. Na opačném pólu stojí jazyky, kde se rozlišuje mnoho vrstev oslovení podle míry zdvořilosti, například japonština a korejština, ovlivněné filozofií konfucianismu. Ten stanovuje detailní pravidla v oblasti mezilidských vztahů, což se odráží i v jazyce.

Čeština leží někde mezi – rozlišuje tykání a vykání, přičemž jakousi hybridní formou je vykání s použitím křestního jména (Olgo, pojďte se podívat), případně s použitím titulu pán, paní (paní Jano, pojďte se podívat; zatleskejme panu Miroslavovi, který k nám přijel až z Chebu).

Tykání vypadá jednoduše, ale v jeho rámci se dají rozlišit různé nuance. To se mi názorně ukázalo minulý pátek, když na mě nervózní řidič protijedoucího auta, který se v úzkém místě ulice odmítal přizpůsobit, zařval: „Kam čumíš, mělas mi uhnout!“Uvědomila jsem si přitom, že víc než samotná neochota mě zasáhla právě agresivita tykání, vyjadřující despekt, dost možná namířený vůči ženám řidičkám. Ačkoli v afektu asi neušetří ani muž muže. Písnička Ivana Mládka Koukejte vycouvat, kde si hádající se řidiči důsledně vykají, bude spíš humorná výjimka.

Půl hodiny nato mi náhoda přihrála další druh „divného tykání“. Do večerky s vietnamským majitelem vběhla žena v teplákách a houkla na prodavače za kasou: „Dej mi jedny modrý elemka!“Patřilo by to do nedávné mediální přestřelky o tom, zda má použití slova Vietnamec hanlivý podtext. Za naprosto nepřijatelné považuju výrazy čong, ťaman nebo rákosník a tykání obsluze vnímám jako něco, co se s tímhle nastavením mysli úzce pojí. Zato slovo Vietnamec je názvem národnosti a asi by mi nevadilo, kdybych měla obchůdek v Hanoji a někdo by říkal, že jde nakoupit k Čechům. Ale je pravda, že když byly naše děti malé, chodili jsme k „panu Vietnamci“, což působí legračně, ale tehdy jsem v obratu „jdu k Vietnamci“lehkou neúctu taky cítila.

Ale zpět k tykání. Má i další odstíny, například při cvičení jógy, v posilovně nebo na uměleckých workshopech je běžné si tykat, protože věty „paní, podejte mi tu modrou temperu“nebo „pozor, při improvizaci vám skočím do náruče“znějí dost divně. Tvůrčí aktivity bývají sbližující na lidské bázi a tykání působí přirozeněji; nutno však říci, že ne každému je paušální tykání po chuti. Dále si zvykově tykají členové různých spolků (včelaři se navíc oslovují přítel, sokolové zase sestra, bratr). Náš rázovitý devadesátiletý soused pošťákům a kolemjdoucím tyká prostě proto, že jsou všichni mladší než on, ale jelikož každého obdaří úsměvem a eukalyptovým bonbonem, každý mu to rád promine.

No a co ti vietnamští majitelé večerek? Mají na hulvátské tykání účinnou protizbraň. Začnou se o nás bavit vietnamsky a v tu chvíli jsme úplně a doopravdy ztraceni v jazyce.

Víc než neochota mě zasáhla právě agresivita tykání, vyjadřující despekt, dost možná namířený vůči ženám. Ačkoli v afektu asi neušetří ani muž muže.