Jak vylepšit fotbal
Osobní výběr ze světového tisku
Britský deník Financial Times píše o údajné nutnosti reformovat evropský fotbal – jinak prý přijde o zájem fanoušků. Myslí si to americký byznysmen Alan Waxman, který nedávno masivně investoval v Realu Madrid a Barceloně, dvou španělských velkoklubech, jež se každoročně utkávají v legendárním zápase El Clásico.
Zaprvé: je těžké přijímat rady o fotbale (rozuměj soccer, nikoli football) od Američana. Za oceánem o naší hře nevědí mnoho a jedná se prý o nudný sport, kde je málo akce a málo gólů. „Fotbal“tam je sice náboženstvím, ale tím je myšlen fotbal americký, tedy sport podobnější rugby než evropskému fotbalu.
Zadruhé: člověk by myslel, že jestli někdo může dávat lekce ze zájmu fanoušků, jsou to právě evropské fotbalové kluby. Na finále Ligy mistrů se každoročně dívá zhruba 400 milionů lidí v 200 zemích. El Clásico sleduje 650 milionů fanoušků ve 185 zemích. Pro srovnání – u finále amerického Super Bowlu je to 170 milionů lidí. To není málo, ale americký sport se na evropská záda stále dívá s uctivým odstupem.
Čísla mluví za vše. Zanikající byznys vypadá jinak než evropský fotbal. Waxman může mít pravdu na úrovni všeobecných poznatků o podnikání – inovace je základ. Hra s kulatým míčem se ale očividně řídí trochu jinými pravidly. Fotbalový fanoušek je konzervativní a chce to, na co je zvyklý – trávník, dvě branky a 90 minut. Víc už se na tom asi nevymyslí. Jistě, zápas by třeba mohl trvat jen 30 minut a hrát se na čtyři branky – možná by to pak nebyla taková „nuda“, ale už by to jaksi nebyl fotbal.
***
Na Waxmanova moudra volně navazuje jiný text z Financial Times – rozhovor s někdejším bossem Juventusu Turin Andreou Agnellim. Vyšel měsíc před prvním článkem, ale kdyby si ho byl Waxman členové Superligy zjistili, jak velkou botu udělali, všichni do jednoho z projektu vycouvali, což jim Agnelli dodnes nemůže zapomenout. A celá věc měla i osobní rozměr, poněvadž šéf UEFA Aleksander Čeferin považoval Agnelliho za blízkého přítele a byl mimo jiné kmotrem jeho nejmladšího syna. Po této anabázi, kterou vyhrála na celé čáře UEFA, se Čeferin Agnelliho zřekl a prohlásil o něm, že „nikdy neslyšel žádného člověka tak často a soustavně lhát“.
***
Do třetice všeho dobrého ještě jednou o fotbale. Britská média se rozplývají nad utkáním Liverpool – Manchester City z uplynulého víkendu. Šéf sportovní rubriky deníku The Daily Telegraph Oliver Brown dokonce utkání označil za „nejlepší fotbal, jaký Premier League kdy viděla“, – a to už je na ostrovech něco. Symbolická remíza 1:1 je prý vyvrcholením jedné velké rivality (a jedné velké lásky) mezi manažery Jürgenem Kloppem z Liverpoolu a Pepem Guardiolou ze City. Tito dva velikáni anglickým ochozům nabídli celkem 22 zápasů a 73 vstřelených branek. A co víc – jednalo se o festival fotbalové estetiky.
Brown to srovnává s jinou velkou rivalitou: Arsenalem Arséna Wengera a Manchesterem United sira Alexe Fergusona z přelomu století. I oni byli dva velcí fotbaloví filozofové a jejich týmy produkty specifických stylů, názorů a preferencí. Zatímco Wenger vyznával mladý talent a jeho tvůrčí sílu, Ferguson se soustředil na „dělnický“způsob práce pro mužstvo, ve kterém je kouzelník David Beckham úplně totéž jako pracant Gary Neville. Jenže jejich zápasy se proměnily v řezničinu, záložník Arsenalu Cesc Fabregas v tunelu házel pizzu po kouči Fergusonovi a hráči i fanoušci si šli otevřeně po krku. Oproti tomu je rivalita Liverpool–City dle Browna „nejvzácnějším z požitků“. A má pravdu.