V přepestrém peří Velkého tvůrce

Jihoameričtí indiáni Mundurukú zdobili barevným peřím své čelenky, Okrasnými klenoty Amazonie se nestaly drahokamy, nýbrž pestrobarevná pírka rozličných papoušků, ibisů nebo tukanů. Měla i magický význam. Indiáni dokonce vymysleli způsob, jak vtíranou smě

Jmenují se Mundurukú. Sami si v munduručtině říkají Wuy jugu, ale svůj známější název prý získali od parintintinských kmenů podle červených mravenců, neboť byli podobně bojovní a mívali i tutéž hromadnou útočnou taktiku. Každopádně to byli nepřehlédnutelní brazilští indiáni. Nejenže se malovali a čárkovaně tetovali, nosívali navíc parádní péřové čelenky a čapky – některé z nejlepších typů dokonce se „závojem“dlouhých per až na záda.

Klenoty z papoušků i tukanů

Odkud vzešli? Podle mýtu je přivedl z podzemí na svět Karú-Sakaibe, Velký tvůrce. „Stvořil zemi i vodu, slunce i měsíc. Když foukal na pera zapíchnutá do země, měnila se ve skály a stromy... Lidí, kteří vyšplhali (z podzemní říše) ven, bylo hodně a Karú-Sakaibe je rozdělil do skupin, aby na zemi mohli žít lidé Mundurukú, Parintintin, Piraha, Arará, Kajapó a všichni ostatní indiáni, ale i lidé bílí a černí.

„Karú-Sakaibe jim rozdal jejich řeči, ozdobil je malováním, čelenkami a přidával k tomu moudrá naučení,“uvádí mundurucký mýtus, který do knihy Cesta hadí kánoe (2023) přeložil etnolingvista Ondřej Pivoda. A jak v komentáři dodává, tito indiáni z povodí řeky Tapájos dodrželi i mnohé příkazy Velkého tvůrce: nepili omamné nápoje, nejedli kapybary, pěstovali maniok – a nosili překrásné péřové koruny.

S výjimkou Havaje, Nového Zélandu (známe maorské péřové pláštíky) či severoamerických prérií není snad regionu, kde by se lidé zdobili peřím tak jako v Amazonii. Tamní čelenky a péřové diadémy či „koruny“bývaly neskutečně působivé. Bohaté, krásné. Úplně zářivé! Asi nejběžnější bývala kombinace červených a žlutých papouščích pírek. Už hugenot Jean de Léry psal v 16. století o „ptáku nějakém, toucanu jménem“, přičemž se v cestopise Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove (česky 1957) obdivoval umění, s jakým Tupíové navazovali pírka drobnými nitkami a vlákénky k sobě – taková péřová roucha by podle něj nevyrobil ani nejšikovnější pérkař anebo krejčí v tehdejší Francii.

De Léry navíc zmiňoval, že indiáni skupiny Tupí si vysoce cenili jistého šedého ptáčka, poněvadž uměl komunikovat s nadpřirozenými silami pralesa. Některé zpěvy ptáků dle indiánů totiž oslovovaly duchy; týkalo se to i velkého brodivého ptáka guará, respektive ibise rudého (Eudocimus ruber), jehož peří užívali jihoameričtí domorodci k výrobě mnohých ozdob – čelenkami to jenom začínalo. Ty však neměly jen krášlící funkci. V nativních myslích je pírka pojila s magickou silou, našňoření lidé se tak vztahovali k nadpozemským dějům.

Magický materiál i symbolika

Další Evropan, portugalský cestovatel Gândavo, popsal roku 1576 v Brazílii indiánskou techniku získávání zajímavých pírek. Říká se jí tapirage, tapiráž či tapírování. „Indiáni této země jsou zvyklí vytrhávat brky jistému ptáčku, když je mlád, pak obarvit tyto ptáky krví jisté ropuchy, k níž přidají i dalších přísad: a když jim peříčka znovu vyrostou, mají už přesně barvu skutečného peří jiného druhu,“psal Gândavo o způsobech contrafeitos, tedy falšování a imitace cennějších per. Není to blud ani fáma. Amazoňané skutečně vytrhávali papouškům zelená či modrá pera a do otevřených folikulů vtírali barvící směs z bylin a jedovaté žáby, jíž dnes vědci říkají pralesnička barvířská alias mnohobarevná (Dendrobates tinctorius). Žabí barva způsobí, že z kožních jamek vyrůstají nikoli zelená, nýbrž sytě červená, oranžová a žlutá pírka! Co víc: po jejich vytržení vyrůstají další nová, už takto zabarvená.

Peří bylo zajímavým, dostupným a kouzelným materiálem. Oblíbená byla pírka papoušků arara a někteří autoři hovořili dokonce o orlech chovaných výhradně pro peří. Lidé Karažá si z peří vyráběli náušnice i „svatozáře“, indiáni Bororo zase nosili vysoké modravé čelenky, až by herci z filmových westernů zrudli závistí. Různé kmeny, jako třeba Apinažé či Kalapaló, vyráběly působivé péřové ozdoby na tělo. A finský etnograf Rafael Karsten, jenž zamířil mezi ekvádorské Šuáry (Jívaró), dokonce našel souvislost mezi ptačím peřím a lidskými vlasy, neboť pera byla indiány chápána právě jako ptačí „vlasy“, protože stále rostou, takže dle místních měla stejně magickou moc jako kadeře, napsal Fin roku 1926.

Peří bylo potřebné k rituálům. Bez nich by byla bezcenná i ukořistěná hlava, kterou právě Šuárové unikátně preparovali a zmenšovali do velikosti pomeranče. Tato tsantsa, pozdější kontroverzní atrakce mnohých muzejních sbírek, bývala v uších, ve vlasech či závěsu visícím ze zašněrovaných úst doplněna peříčky.

Pozoruhodný přehled amazonské pírkové kultury podal v roce 1944 slavný Alfred Métraux v článku o tapiráži, tedy postupu, díky němuž si prý biologie všimla jihoamerických indiánů, jak uváděl v názvu. Indiánské vesnice v Amazonii mívaly různé druhy papoušků „na chov“; ptáci jim byli mazlíčky i zdrojem barevných klenotů. Příchozí běloši si toho všimli už v 16. století – kromě citovaného Gândava popsal tapírování u Tupínambů ještě také kronikář Soares de Souza.

Misionář Juan Rivero jej později viděl u indiánů Ačaguá, kde zmínil přísadu k žabí krvi a jedu, jíž byl červený prášek byliny chica (Bixa orellana), tedy po našem oreláníku barvířského. Otrhaným papouščatům se ovšem barvicí proces nelíbil, tudíž „po prvních dnech zůstávali smutní jako nemocná slepice“, poznamenal otec Rivero. Později se o tapiráži zmínili krátce i putující přírodovědci: Alexander von Humboldt či Alfred R. Wallace. Různí indiáni užívali jinačí postupy včetně mazání tukem z ryb-sumců i krmení ptáčků želvími žloutky.

Etnolog Métraux upozorňuje, že třeba čelenka brazilských Huanyamů z göteborgského muzea prokazatelně obsahuje tapírovaná pera, a výslovně píše, jak „Mundurukúové od řeky Tapájos potírali oškubané papoušky žabí krví“. Úžasnou sbírku asi třicítky munduruckých artefaktů schraňuje Weltmuseum ve Vídni díky dobrodružným cestám Johanna Natterera, který z cest kolem roku 1824 dovezl i trofejní hlavu (pariua-á), upravenou v munduruckém stylu – s vyholeným čelem, typickou šošolkou vlasů uprostřed a třásněmi z peří.

Pérka do kůže vtetovaná

Tehdy už byli Mundurukové i Evropanům známí jakožto skvělí mistři-pérkaři. Vyráběli si čelenky a čepice, žluto-červeno-modré symboly prestiže (někdy se zaplétanými lidskými vlasy), ale rovněž pérkatá „žezla“v pestrých barvách. Botanik Carl Martius se zoologem Johannem Spixem v hojně čteném cestopise psali: „Tito indiáni jsou spolu s (etnikem) Mauhé těmi největšími umělci v pérkařské práci. Jejich žezla, klobouky, kápě, girlandy až několik loktů dlouhé a střapce, které nosí při tancích přes svá rámě, zástěrky a další peří nošené kol jejich beder soutěží s nejjemnějšími pracemi z klášterů v Portugalsku, Bahii a na Madeiře. Mundurukú třídívají peří velmi pečlivě, pak jej svazují dohromady anebo lepí k sobě voskem.“

První předměty tohoto typu se dostaly do Evropy asi roku 1784 (sbírky v Lisabonu a Coimbře); pár etnografik od těchto lidí vlastní taktéž Náprstkovo muzeum v Praze, když je získalo působením rakousko-uherského diplomata v Riu de Janeiru koncem 19. století.

Mundurukúové, kteří se díky své počtářské aproximaci, svébytnému pojetí geometrie a „intuitivnímu počtářství“dostali i do vědeckých studií v elitním časopisu Science (2004, 2006 a 2008), spoléhali v lesích a savanách na lov, sběr, rybolov a pěstitelství. Kromě lovu lebek a (š)perkařství prosluli také uměleckým nadáním pro výrobu košíků, nůší, rohoží či malované keramiky. Měli vkus, estetický cit, což se projevilo i na jejich tělech. Tetováním!

Patřili dozajista k nejpotetovanějším etnikům Amazonie, jak uvádějí knižní Dějiny tetování (2014) a je pěkně vidět z přiložených obrazů Hércula Florenceho. Své děti, Munduručata, tetovali už od šesti sedmi let věku, a to svislými linkami, jež se křížily i s vodorovnými a šikmými čárami. Styčné plochy se vybarvovaly. Kolem úst vznikal měsíčkovitý „úsměv“, který se na tvářích sbíhal do špičatého zakončení, podobného ptačím křídlům... Nebyla to náhoda. Tělesné krášlení totiž mělo „připomínat abstraktní řady dlouhých ptačích per obepínajících tělo“, jak připomíná americký antropolog Lars Krutak, expert na cizokrajné tetováže.

Když žádají hlavy

V úvodu citovaný kulturní hrdina Karú-Sakaibe užíval ke kouzlení při tvoření světa pírek a sám se v mýtech měnil v rozličné druhy ptáků, tudíž není divu, že se i jeho „děti“cítily s ptactvem spjaté. Každý klan se pojil s jiným ptačím druhem. „Tuto zvláštnost odvozování původu ze zvířete Mundurukúové částečně řeší současnou vírou v existenci doby, kdy zvířata vypadala jako lidé,“psal Robert F. Murphy, jenž s nimi léta žil, přímo zkoumal mundurucké náboženství a jeho učebnice kulturní antropologie patří v Česku k těm nejoblíbenějším.

Kdo by se snad chtěl o pestrosti amazonských kultur přiučit víc, může sáhnout po novém Atlasu indiánů Jižní Ameriky (2021) z pera Mnislava Zeleného Atapany. Heslo „Mundurukú“v něm zdobí obraz válečníka „s péřovým čepcem“, pernatými třásněmi a s peřím načančanou lebkou na kopí. A dodnes se tito indiáni někdy i potetují ornamenty předků a nosívají (hrubší) čapky – zvláště když protestují proti ničení své domoviny a požadují „hlavy“politiků.

Své děti tetovali už od šesti sedmi let věku. Kolem úst vznikal měsíčkovitý „úsměv“, který se na tvářích sbíhal do zakončení, podobného ptačím křídlům.

Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově. Vydal knihu Dějiny lidí (2022).