Obžalovaný vyžaduje přísný trest
Jestli byl někdo přísným a přesným analytikem německé záliby v plnění povinností, v dodržování předpisů a v případném potrestání, pokud tomu tak nebylo, pak to byl jistě Siegfried Lenz. Stejně bravurně ukazoval, že poválečné Německo bylo zemí bez vzorů. N
Vítejte ve světě, kde panuje radost z povinnosti a kde se rozdávají tresty. Případně kde ti, kdo mívali dobrý pocit z plnění povinností, za to nyní vyžadují trest, a tak s osvobozujícím rozsudkem nejsou spokojeni: „Prohlásil se vinným ve smyslu obžaloby a žádal, aby byl odsouzen – a přitom soud vyzval, aby při rozsudku vzal v úvahu i jeho další přečiny.“To se dočteme v povídce Trest, již vypráví nešťastný syn, který musel pro svého otce s dalšími přáteli zinscenovat proces.
Otec totiž zuřivě žádá pro sebe trest, dokonce si přivedl svědka obžaloby: „Nejdřív si musíš představit tu scénu, Kuhl, usvědčující svědek, se to snaží bagatelizovat. Prohlašuje, že všechno mohlo dopadnout mnohem hůř. Nebo že hlavní je, že to dobře skončilo, načež se obžalovaný rozčílí a napomíná svědka, aby události nezlehčoval. Obžalovaný vyzývá svědka, aby ho odpovídajícím způsobem obvinil…“
Otec je lékař, byl jím již za války, včetně posledních týdnů, kdy bylo jasné, že Hitler prohrál, přesto byli muži dál posíláni do boje. Proto Kuhl simuloval potíže se zrakem, což bystrý doktor odhalil a slepě splnil svou povinnost: „Mohl jsem svědka krýt. Ale to jsem neudělal. Přelstil jsem ho a udal. Poslali ho k trestné jednotce poté, co ho nejdřív odsoudili k trestu smrti… jeho jednotka se dostala do zajetí a on strávil víc než čtyři roky v lágru u Severního ledového oceánu. Srdeční chorobu, kterou si tam přivodil, nesimuluje.“
Neaktuální, či živá?
Kdyby pro nic jiného, pak právě kvůli povídce Trest bylo dobré přeložit soubor
Einstein přeplouvá Labe u Hamburku (1975). Jde již o druhé posmrtné připomenutí Siegfrieda Lenze (1926–2014): už v roce 2020 byl česky publikován román
Přeběhlík (2016), jenž vznikl bezprostředně po Lenzově debutu Ve vzduchu byli jestřábi (1951), ale nikdy nebyl zveřejněn.
Musíme si zde na začátek připustit dvě věci. Zaprvé to, že každá nepodstatná maličkost, která je dnes vydána od důležitého autora, je brána za dobrou záminku o něm znovu napsat. Což vychází ze skutečnosti, že všeobecně známá jména mají tendenci mizet, svět se drobí a vše „neaktuální“mizí pod nánosem halasného balastu. A zadruhé, že možná zažíváme jistou spodní vlnu: literatura a především čtenáři se vracejí k tvůrcům již nežijícím, neboť jejich díla jsou zkrátka pozoruhodnější než ta současná.
Nejen nakladatelé se obrací proti proudu času, obří žně zažívají především weby prodávající staré, použité knihy, neboť jich je mezi lidmi spousta a jsou levnější. Ovšem nikoli pouze z tohoto důvodu: náplň otrhaných, zavadlých svazků bývá též kvalitnější, než je tomu v případě novotou vonících knih.
Řekni, kde ty vzory jsou…
Siegfried Lenz patřil do stejné generace jako Günter Grass (1927–2015). Měli podobný osud. Oba pocházeli z Pruska – Grass z Gďansku, přesněji z Danzigu, Lenz z Lycku v Mazursku, dnes jde o polský Ełk. Pozoruhodné je to, že zůstali věrni placatému přímoří, respektive městům, která patřívala do takzvané hanzy. Siegfried Lenz se usadil v Hamburku, proto v jeho díle často narazíme na Labe, což nám zní velmi domácky. Günter Grass pozdní léta prožil v Lübecku.
Oba budoucí spisovatelé rovněž ještě stihli zakusit válku v uniformě, stejně jako Kuhl. O Grassově angažmá se toho už namluvilo dost, Lenz byl přidělen k námořnictvu, v Dánsku dezertoval a dostal se do britského zajetí. Dodejme, že oba prozaici později silně podporovali Brandtovu SPD, Siegfried Lenz s tímto politikem dokonce podnikl cestu do Polska.
Podstatnější je ale literární stránka věci. V roce 1959 se stalo totiž něco velkého: Günter Grass publikoval debutový román Plechový bubínek a byl to tak opojný virbl, že bylo těžké, ba nemožné ho překonat, a to včetně dalších počinů jeho autora. Ve stínu tak zůstala i Hodina němčiny (1968) Siegfrieda Lenze, jenž se k tvůrčímu vrcholu dostával pozvolněji a odlišnou cestou – propisoval se k němu ranými pracemi.
Česky z nich je k dispozici Muž v proudu (1957), krátký román o potápěči, jenž prozkoumává dno, aby zjistil, zda všechny ty potopené stroje mají ještě nějakou cenu. Přitom on sám je starým mužem zralým k vyřazení. Je to příběh o houževnatosti. V něm můžeme vidět ozvuk skutečnosti, že mladí Němci byli po válce pochopitelně bez otcovských vzorů – buďto chyběly, nebo byly hodny pohrdání –, což se týkalo i literatury, proto se obraceli k angloamerické literatuře, včetně Ernesta Hemingwaye.
Příběh odstavení starého muže Siegfried Lenz zpracoval též později v románu Cvičiště (1985). S časovým odstupem, a tedy potřebným nadhledem dále absenci těch, k nimž by bylo možno vzhlížet, využil v románu Vzor (1973), kde se trojice pedagogů komicky utkává s úkolem sepsat učebnici, v níž nemá chybět ani kapitola „Vzorný život – životní vzor“.
Dalším románem přeloženým do češtiny byl Rukojmí (1963), odehrávající se kdesi na severu Evropy. Velitel okupační posádky uvězní nevinné a vyhlásí, že pokud se vůdce partyzánů sám nepřihlásí, nechá je zabít. Samozřejmě jsou tu dvě možnosti, přičemž si dokážeme představit, že s časem, který od té chvíle uplyne, se bude měnit hodnocení toho, jak to dopadlo… Tady už Siegfriedu Lenzovi nejde pouze o vzorové jednání, nýbrž i o vzorový příběh.
Být vzorem, nebo se chovat vzorně? A být vzorem tiše, neokázale, nebo se všude chlubit údajnou mravností a čistou minulostí? To jsou základní otázky poválečného Německa podle Siegfrieda Lenze. A pokud by někdo měl pocit, že je to dávno passé, potom si připomeňme, že obdobná postkomunistická kocovina se u nás pořád ještě převaluje.
Po létech se Siegfried Lenz propsal ke konkrétnímu příběhu zasazenému do konkrétního místa, na sever Německa. Hned na počátku románu Hodina němčiny se dozvídáme, že Siggi Jepsen dostal trest. Je zavřený na samotce – ovšemže s výhledem na Labe – a píše kompozici na téma „Radost z povinnosti“. Takže Siggi dostal trest, a to už je přitom umístěn do ústavu pro narušenou mládež. Vzpomínáte, co nám pro změnu říká v úvodní větě Oskar Matzerath z Plechového bubínku? Že je „chovancem Léčebného a zaopatřovacího ústavu“. Což jen potvrzuje, že všichni normální bývají v nenormálním světě za zdmi ústavu.
Svět je zkrátka šejdrem. Siggi úchvatně odvypráví čtyři sta stran pohnutého příběhu, z nějž je evidentní, že on se zachoval správně. Že pokřivený je jednoznačně svět venku. A že jeho otec, venkovský policajt, se chtěl ve válečných letech pouze zachovat vzorně. Chtěl vzorně splnit povinnost.
Snad bude užitečné také připomenout podobnou cestu Heinricha Bölla (1917–1985), jenž strávil v uniformě wehrmachtu celých šest let války a ze surovosti a syrovosti toho, co zažil, se taky dlouze vypisoval – či kolem rozpačitě našlapoval –, než došel k nadhledu v obsáhlém románu Skupinový snímek s dámou (1971). O rok později Heinrich Böll získal Nobelovu cenu, a proto na ni Günter Grass musel čekat až do roku 1999, kdy uplynula čtyři desetiletí od vydání Plechového bubínku.
Postává tu a očumuje
Možná překvapí, že z prvního období Siegfrieda Lenze dosáhl největšího věhlasu povídkový soubor publikovaný v roce 1955. Tak hezky bylo v Šulákově vyšlo česky s podtitulem Mazurské povídky a odkrývá druhou polohu Lenzovy tvorby, vyvolávající idylickou, mytickou krajinu mládí.
Jde o cyklus miniatur, které s nadsázkou popisují odešlý venkovský svět plný neohrabané lidskosti a bezelstné upřímnosti. Nechybí ani snaha s hranou klopotností užívat vysoký styl a vyprávěcí kudrlinky: „Dobrá. Jako první zpozoroval inspekci čtvrtý syn mého otce, tedy já sám. Ač jsem udělal teprve první krůčky na cestě k osvětě, svitlo mi hned, co se tu nad školou stahuje, dodal jsem si srdce a přiběhl za učitelem Evženem Bolem. Uklonil jsem se mu a řekl: ,Přijel nějaký párek, pane učiteli, postává tu a očumuje. Nevím, co to má znamenat.‘“Ano, jen nostalgie a laskavý humor, žádné pichlavé obviňování.
V rozsáhlém románu Vlastivědné muzeum (1978) se Siegfried Lenz pokusil vše propojit. Je to opět zpověď jako u Siggiho Jepsena. A je tady jak sever Německa, tak Mazursko. Zygmunt Rogalla leží v nemocnici s popáleninami. Jeho životním projektem totiž bylo muzeum z názvu románu. Ovšem dříve bojoval s tím, že nacisté chtěli, aby věci ohýbal tak, jak si žádala jejich ideologie, po válce pro změnu zas přišel tlak, aby skutečnost vyčistil v tom smyslu, že hnědá minulost bude zmírněna, či ještě lépe zcela vypuštěna, protože připomínat něco takového je přece nepříjemné.
Lenz věděl, že to, že musel odejít z mazurské domoviny, bylo „neštěstí, které jsme si sami zavinili“. Po válce se vše posunulo směrem na západ: kupříkladu polský nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz (1911–2004) se narodil v Litvě, od roku 1960 však žil v USA. Dětstvím v Šetejnách se inspiroval při psaní skvělého románu Údolí Issy (1955).
Rogalla, jenž nechce, aby jeho muzeum čemukoli sloužilo, vypráví rozvětvený příběh vlastní rodiny na nemocničním lůžku budoucímu zeti. Již to nabourává základní důvěryhodnost románu – Siggi Jepsen přece píše sám, je to zpověď, navíc jde o nevinné dítě. Jako by Siegfried Lenz vzal vychladlou formu a jen ji narazil na příběh sebežháře. Vlastivědnému muzeu v důsledku toho chybí soudržnost, a především pak obří konstrukt postrádá vnitřní dynamiku, spodní proud pohánějící příběh i čtenáře.
Zastavit proud času
Einstein přeplouvá Labe u Hamburku,
vydaný Odeonem v překladu Jany Zoubkové, tedy spadá do období mezi Hodinou němčiny a Vlastivědným muzeem
a najdeme tu řadu typických motivů. To se pochopitelně týká především minulosti. Je zde příběh toho, kdo po letech odkryje před manželkou svou pravou totožnost, stejně jako setkání po dlouhém odloučení: lidí, kteří zůstali, a těch, kteří byli v exilu. U Balatonu se zas shledá rodina rozdělená hranicí mezi NSR a NDR.
Na houževnaté muže ocitnuvší se na hranici postavení mimo hru navazuje popis sportovního utkání, které sledujeme střídavě z odstupu a pohledem ústředního hráče. Příběh celníka se pro změnu odehrává tam, kde vyrůstal Siggi Jepsen, na mořském pobřeží. A miniatura o autonehodě s tureckým gastrarbeitrem je vypravěčovým kolegou ohodnocena jakožto neoriginální – „jako u Gogola“.
Siegfried Lenz nebyl experimentátorem, protože jím ani být nechtěl, netoužil prázdně ohromovat virtuozitou. Nicméně uměl, cokoli si zamanul. Třeba i to, co ve skutečnosti nejde: na chvíli zastavit čas. Proto v povídce Osmnáct diapozitivů čteme o těchto momentkách. Obdobně je čas zastavený na snímku, jenž je detailně popisován v titulní próze. Německý autor se zaměřoval spíše na etické tázání a tiché zásahy, proto tu vedle Trestu
nechybí ani povídka Bolesti jsou přípustné, vyprávějící o šéfovi vyžadujícím, aby mu podřízení přímo na něm samém předvedli, jak probíhají výslechy.
Takže díky knize Einstein přeplouvá Labe u Hamburku vidíme, že k Lenzovu umění stojí za to se vracet. I on se neustále vracel: do minulosti a k nutkavým motivům. Kupříkladu románu Rukojmí předcházela úspěšná divadelní hra Čas nevinných (1961), jež má podobnou zápletku. Premiéru dramatu inscenoval nacistický kolaborant Gustaf Gründgens, herec, který byl Klausi Mannovi předlohou k „románu jedné kariéry“Mefisto . Že by to bylo taky za trest? Nebo spíš další projev radosti z povinnosti?
Siegfried Lenz nebyl experimentátorem, protože jím ani být nechtěl, netoužil prázdně ohromovat virtuozitou. Nicméně uměl, cokoli si zamanul. I zastavit čas.