Architektura a užité umění
Dalším učilištěm, na němž bylo možné studovat architekturu, byla pražská uměleckoprůmyslová škola Tato škola dlouho neměla vysokoškolský status, ale díky tomu mohla zůstat otevřená po uzavření českých vysokých škol za druhé světové války. Na které tedy
Dnešní část našeho miniseriálu, věnovaného architektonickým učilištím na našem území, představí Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, pro niž se už kdysi dávno vžilo zkrácené pojmenování Umprum.
Škola vychovávající studenty v oborech užitého umění měla svůj předobraz v podobných učilištích v zahraničí, například ve Vídni. Pražská c. a k. Umělecko-průmyslová škola v Praze byla založena v roce 1885 a jejím sídlem byla nová budova na dnešním Palachově náměstí v katastru Starého Města, kterou navrhli absolvent pražské techniky František Schmoranz mladší a někdejší žák vídeňské umělecké akademie Jan Machytka. Stavba v neorenesančním pojetí původně sloužila také potřebám Akademie výtvarných umění, která se pak ale přestěhovala do vlastní budovy v Bubenči.
František Schmoranz ml. se stal prvním ředitelem Umprumu, na škole působil i jeho bratr Gustav, rovněž architekt, později také Jiří Stibral, Richard Klenka nebo Ladislav Skřivánek.
Obdivovatel baroka i modernista
V rámci nového učiliště vznikla také škola architektury, již od roku 1889 vedl významný architekt, lvovský rodák školený na vídeňské akademii Friedrich Ohmann (1858–1927). Mezi jeho žáky patřili Bedřich Bendlmayer, Alois Dryák, Rudolf Němec, Alois Masák, Jiří Justich, ale také známý grafik Vojtěch Preissig. Ohmann byl představitelem pozdního historismu, zejména neobaroka, ale také nastupující secese: v tomto stylu také navrhl první pražskou stavbu, palác Corso v ulici Na Příkopě (1897–1898) nebo hotel Central v Hybernské ulici (první z těchto budov byla později zbourána, ta druhá unikla podobnému osudu doslova na poslední chvíli a dnes je po rekonstrukci).
Ohmann byl rovněž velkým obdivovatelem české barokní architektury; napsal na toto téma knihu a rovněž se podílel na rekonstrukci některých staveb Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V roce 1897 byl ovšem povolán do Vídně, kde se stal architektem Hofburgu a později i profesorem na tamní akademii.
Ohmannovým nástupcem se stal čerstvý absolvent vídeňských studií, tehdy sedmadvacetiletý Jan Kotěra (1871–1923). Ten si brzy získal prestiž ve vlivném spolku Mánes, ale přesto trvalo několik let, než se v konzervativním prostředí dokázal prosadit.
Jeho nejznámějšími stavbami byly Peterkův dům, vlastní vila, Mozarteum nebo Laichterův dům, dále Národní dům v Prostějově a muzejní budova v Hradci Králové. Kotěra byl zprvu ovlivněn secesí a potom byl čelným představitelem architektonické moderny. Dnes ho označujeme za zakladatele moderní české architektury. Na Umprumu vychoval řadu skvělých žáků v čele s Otakarem Novotným, Josefem Gočárem, Františkem Kavalírem, Jindřichem Freiwaldem a dalšími.
Kdy se hodí nebýt vysokou školou?
V roce 1910 však vznikla nová škola architektury při pražské výtvarné akademii a Kotěra přešel tam. Nicméně na uvolněné místo pozval svého spolužáka z vídeňských studií, Slovince Jožeho Plečnika (1872–1957), který tu působil deset let. Mezi významné Plečnikovy žáky patří Alois Mezera, Josef Štěpánek, Otto Rothmayer a četní další.
Od roku 1922 pak školu vedl v pořadí už třetí žák Otto Wagnera z vídeňské akademie Pavel Janák (1882–1956), zprvu propagátor kubismu a art deco, který se později přiklonil k funkcionalismu (sídliště Baba, Husův sbor na Vinohradech ad.). Mezi jeho žáky najdeme Antonína Tenzera, Kamila Osendorfa, Josefa Poláška či scénografa Františka Tröstera.
Na konci dvacátých let byl na Umprumu otevřen druhý ateliér architektury. Vedl ho Otakar Novotný (1880–1859). Janák sice tou dobou prosadil, že na místo ředitele vedl školu nově rektor, přesto však ani on nedosáhl toho, aby mělo Umprum status vysokoškolského učiliště. Absolventi prošli přípravkou a pak třemi lety mistrovského studia, neobdrželi však žádný oficiální titul.
Za války škola dále fungovala (tady se ukázal být tehdejší status výhodou). Janák s Novotným odešli do důchodu a jejich místo zaujali Otto Rothmayer s Janem Sokolem. Později vznikl třetí ateliér, vedený Kotěrovým žákem Adolfem Benšem. V letech 1946–1947 Umprum konečně získalo status vysoké školy (s názvem Vysoká škola uměleckoprůmyslová – VŠUP). Krátce tu působili i Jan E. Koula nebo Josef Grus, po roce 1948 však musela většina kantorů odejít. Ateliéry pak vedl Benš spolu s Pavlem Smetanou, ve Zlíně přibyl i atelier designu, vedený Zdeňkem Kovářem.
K výrazným osobnostem mezi profesory později patřili i světoznámý scénograf Josef Svoboda a architekt Zdeněk Kuna. Po roce 1989 vzrostl počet ateliérů, učili tu i Bořek Šípek, Martin Rajniš, Eva Jiřičná nebo Petr Keil. Dnešní studium je šestileté, absolventi získávají titul MgA.
architektonické učiliště
Ohmann byl obdivovatelem české barokní architektury; napsal o ní knihu a rovněž se podílel na rekonstrukci některých staveb Kiliána Ignáce Dientzenhofera