Bez tahounů, ale dobrodružnější
V pražském Divadle X10, které se stalo divadlem roku, se udílely Ceny divadelní kritiky. Za nejlepší inscenaci loňského roku vybrali kritici Eurípidovy Bakchantky, které Jan Frič nastudoval v Národním divadle.
Ceny divadelní kritiky (dříve Ceny Alfréda Radoka) se udělují na základě ankety kritiků, kterou vyhlašuje časopis Svět a divadlo, letos se jí zúčastnilo šedesát šest kritiků. Přímý přenos vysílala ČT art a večerem provázel Jakub Folvarčný. Ceny tentokrát putují do různých divadel a k různým tvůrcům, ovšem v nominacích na prvních třech místech se opakovaně objevují některé inscenace a výkony, jako třeba nastudování hry Suzie Millerové Na první pohled, které ve Švandově divadle uvedla Lucie Ferenzová. Podobně se v nominacích víckrát objevilo Divadlo Na zábradlí a Mikoláškovo Vzkříšení a Bakchantky ještě získaly cenu za hudbu (Jakub Kudláč).
Těsné vítězství
Inscenace Bakchantek zvítězila těsně počtem devíti hlasů, za nimi s osmi se umístilo již zmíněné nastudování Na první pohled a o hlas méně dostalo „třetí“Vzkříšení. Bakchantky už Frič režíroval jako režisér na volné noze, krátce předtím uzavřel své pětileté angažmá
v Národním divadle. Přestože měl smlouvu ještě na rok, rozhodl se odejít, jelikož se měnilo umělecké vedení a on nebyl součástí nového týmu. Fričovy motivace odchodu byly ovšem složitější a týkaly se stavu divadelního provozu a postavení umělce vůbec, o čemž také otevřeně promluvil. V každém případě je škoda, že z Národního odešel, jeho razantní styl, vztah k dramatické tvorbě a cit pro experiment dobře vyvažovaly tradičnější přístup, bez něhož se první scéna neobejde. A múzicky barevné Bakchantky jsou toho důkazem. Jakub Škorpil, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo, který anketu vyhlašuje,
se domnívá, že těsné bodové rozdíly mezi vítězi a nominovanými svědčí nejen o vyrovnanosti výkonů, ale také o už roky pokračující diverzifikaci divadelní scény, která ve srovnání s předchozími dekádami postrádá jednoznačné tahouny či favority. „Stejně tak se při pohledu ankety vytrácí dominance některých divadelních žánrů či druhů. Divadelní scéna se lehce znepřehledňuje, stává se však dobrodružnější,“dodává. Výrazní favorité a tahouni skutečně chybí, třeba v roce 2015 téměř všechny ceny posbíralo Divadlo Na zábradlí za Velvet Havel, v roce 2020 anketu ovládl Spolek Jedl a bývalo běžné, že se jedna inscenace rozložila do více kategorií, dřív také víc bodovaly operní inscenace.
Přesto ceny kritiky i v době, kdy se nikdo s nikým neshodne, podávají určitý obraz o tom, co má v českém divadle smysl a kam se ubírá, jakkoliv je jasné, že hledat v ocenění spravedlnost by bylo pošetilé. Ovšem výčet laureátů z let 2014–23, kdy ceny nesou nový název, prostě vypovídá o tom, které scény patří k domácí špičce. Pravidelně se v anketě objevují divadla a uskupení, jako je Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo, Spolek Jedl,
Husa na provázku, Ha-Divadlo, Palmovka, Švandovo divadlo, Studio Hrdinů, ale také Národní divadlo a brněnské Národní a třeba i Naivní divadlo Liberec.
Ceny za herecké výkony v ženské i mužské kategorii už tak těsné bodové hodnocení neměly, ocenění si odnesla Anežka Kubátová za roli Dani Horákové v inscenaci Anny Klimešové O Pavlovi, která je adaptací stejnojmenné knihy a vznikla v Divadle Na zábradlí. Kubátová si s nelehkou rolí poradila brilantně, nejenom že udržela nadhled postavy, ale také výtečně vystihla její analytické vnímání reality. A zejména pak intuitivně zobrazila vnitřní svět a bojovnou duši své hrdinky. Cenu pro herce přiřkli kritici nedávno zesnulému Norbertu Lichému za roli Andrého v Zellerově Otci, inscenaci nastudoval v ostravském Divadle Petra Bezruče Jan Holec. Další dva nominovaní Stanislav Majer
a Miloslav König jsou zástupci kvalitních autorských inscenací loňského roku – Na západní frontě klid / Zelené koridory v X10 a Veřejní nepřátelé na Zábradlí.
Divadlem roku se poprvé stala X10, nezávislé uskupení , které sídlí v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě. S velkým osobním zaujetím a energií ho ve Strašnickém divadle před jedenácti lety založila dramaturgyně a dramatička Lenka Havlíková po svém odchodu z Národního divadla. Spojila se s Evou Zembok a Annou Císařovskou a šla neochvějně za svou vizí divadla, které chce uvádět autorské a současné texty domácí i zahraniční provenience, a toto kontinuální směřování přineslo své ovoce, v poslední době na sebe X10 víckrát upozornila vrcholnými inscenacemi, jako byly Pařízkovy tituly a