Chudneme a moc se za to už nestydíme
Život s dávkami se může stát novým normálem
NStát opustil představu platící před druhou světovou válkou, že lidé si mají bydlení zaopatřit za své, a nedokážou-li to, mají se za své selhání stydět. A protože už moc nemůže ovlivnit příjmy (důchody) starších generací, chystá jim dávky.
ěkdy leccos osvětlí nekorektní vtip, jaký se v pokrokovém prostředí ani říkat nemá. Třeba tenhle. Víte, co jsou smíšené pocity? Když vidíte tchyni, jak se ve vašem novém autě řítí do rokle. Ano, je to nekorektní, hrubé, ba vulgární, ale přese vše to má jistou vypovídací schopnost.
Takové smíšené pocity v leckom vyvolají i čísla o vývoji sociálních dávek, zejména těch na bydlení. Ve zpravodajství LN se dočtete, že příspěvek na bydlení trhá rekordy. Že v roce 2022 ho čerpalo v průměru 168 tisíc domácností, ale už v roce 2023 skoro 250 tisíc. To je nárůst skoro o polovinu za rok. Nebo jak narůstá objem vyplacených dávek: mezi lety 2022 a 2023 na dvojnásobek (z devíti na 18 miliard korun). Máme z toho mít špatný, či dobrý pocit? Správná odpověď zní: máme mít pocit smíšený.
Je to barikáda o dvou stranách – straně chudnutí a straně obrany před ním. Obě strany mají svou racionalitu. Jestliže tak silně a prudce roste počet i objem vyplacených dávek na bydlení, dokládá to, že jako společnost chudneme. To nelze okecat. Spíš lze ten minus rozšířit o znehodnocení úspor inflací a podobné.
Leč druhá strana barikády též nabízí racionální čísla. A ta říkají, že příspěvek na bydlení stále čerpá asi jen třetina z domácností, které na něj mají podle pravidel nárok. Jestliže se tedy jen třetina z domácností, které se pohybují v pásmu statistické chudoby, obrátí na stát s žádostí o pomoc, nese to v sobě jistá poselství.
Třeba že statistická chudoba tu ještě není tak velká, aby všechny oprávněné přiměla o pomoc požádat. Nebo že chudoba působí sice tíživě, ale postižení lidé – z nemalé části generace, jež nevyrůstaly ani nežily v dotační a dávkové ekonomice – se stydí s žádostí o dávky na stát obracet. Ale jak dokládají čísla za poslední dva roky, i toto už se mění. I ti, kdo v sobě ostych měli, už ho začínají překonávat. Což je plusová strana onoho smíšeného pocitu.
Tato glosa by se klidně mohla jmenovat Češi začínají chudnout, což zní depresivně. Anebo Češi se přestávají stydět jít si pro dávky, což zní lépe, ale stejně z toho čiší pocit studu. Pro mnohé to stále zní, jako kdybych napsal, Češi se přestávají stydět žebrat. Pro jiné už ne, dost záleží na pohledu generačním, ideovém či společenském toho či onoho ražení.
Stát už opustil představu platící ještě tak před druhou světovou válkou, že lidé si mají bydlení zaopatřit za své, a pokud to nedokážou, mají se za své selhání stydět. Ve starších generacích a díky rodinné výchově tato představa ještě do jisté míry přežívá. A protože stát už moc nemůže ovlivnit jejich příjmy (důchody), chystá jim alespoň dávky.
Je otázka, nakolik se je daří přesvědčit o jiném společenském modelu: že stydět se má ten, kdo dotace či dávky nečerpá. Jestli je problém v odstupu starších generací od digitálního světa (ve kterém se budou dávky vyřizovat). Nebo – jak říká sociolog Prokop – i v jazyce, který se používá: welfare benefits zní líp než dávky, že.
Ale myslíme-li skutečně dopředu, větší problém může jednou být s generacemi teď mladými. Prostě s těmi, kteří v dotační a dávkové ekonomice už vyrůstali a znamená pro ně normál. Co až v jejich stáří státu peníze dojdou?