Mír jako nevyslovitelné zlo

Máme „pana papeže“považovat za bezpečností riziko pro Českou republiku?

Ministr zahraničí Jan Lipavský nedávno označil Andreje Babiše za „bezpečnostní ohrožení“České republiky. Kvůli příspěvkům na sociálních sítích, v nichž předseda hnutí ANO kladl na první místo potřebu mírových jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, nikoliv zbrojní dodávky ukrajinské armádě. Celá kauza záhy získala specificky domácí rotaci, poněvadž na veřejnost se dostal e-mail, v němž Babiš žádal po svých spolupracovnících, aby mu na Lipavského vyhledali kompromitující informace. Včetně rodinných poměrů. Babiš to pak vysvětloval přáním položit ministru zahraničí otázku, zda by své (případné) děti poslal do války.

Faktická pozice současného pontifika coby „chcimíra“napovídá, že svět se i kvůli ruské agresi vůči Ukrajině docela zásadně mění

Františkova bílá vlajka

Ať už měl jakékoliv záměry, uvedená kauza se tím definitivně nasměrovala do zdejších vyjetých kolejí. Tedy v očích současné vládní koalice a jejích příznivců do podoby zápasu mezi nimi coby prozápadními silami a populistickou, k východu nakloněnou opozicí.

Souběžně se však přihodilo cosi, co zaběhané vzorečky docela zpochybňuje. Papež František vyzval Ukrajinu k zahájení mírových jednání, poněvadž prohrává a její situace se bude jen zhoršovat. Zpočátku jeho výroky z rozhovoru pro švýcarskou televizní stanici dokonce kolovaly pod hlavičkou, že papež Ukrajinu vyzývá k vyvěšení bílé vlajky neboli ke kapitulaci. Vatikánské tiskové oddělení posléze zmíněné vyznění začalo vyvracet – František prý neměl bílou vlajkou na mysli kapitulaci, pouze mírové rozhovory. Avšak i tak čelil velmi zásadní kritice. Proč nevyzval k ukončení válečných operací v prvé řadě agresora čili Rusko? Proč nezdůraznil jeho útoky na civilní obyvatelstvo ani plány na likvidaci ukrajinského národa? Proč kategoricky označil Ukrajinu za prohrávající stranu? A proč vlastně pominul mravní rozměr ukrajinského odporu a argumentoval převážně jen silou? Stručně shrnuto, vystřelil by David z praku na Goliáše, kdyby mu František dělal poradce?

Nejvyšší představitel katolické církve, zahrnující celosvětově přes miliardu lidí, sice na začátku ruskou agresi vůči Ukrajině

odsoudil, pak ale začal pronášet výroky, které nahrávaly spíše Rusku, byť jeho oběť charakterizoval jako „mučenou“. Ba lze říci, že občas vyloženě šířil fakticky proruské narace: jde prý primárně o střet velmocí, Spojených států amerických a Ruska, a Ukrajinci tudíž krvácejí v nějaké mocenské hře poháněné též touhou zbrojařských koncernů po zisku. Což je i vzhledem k aktuální české iniciativě nákupu munice pro ukrajinskou armádu mimo Evropu, jelikož zakrnělý evropský zbrojní průmysl prostě kapacitně nestíhá, argument notně kontrafaktický.

Milovník ruského humanismu

Loni v létě pak papež vyzval mladé ruské katolíky, aby se nevzdávali odkazu „velkého Ruska světců, vládců, velkého Ruska Petra I., Kateřiny II., této říše – velké, osvícené, velké kultury a velkého humanismu“.

Uvedené Františkovy postoje se zpravidla vysvětlují jeho latinskoamerickým původem i levicovým politickým zaměřením, díky nimž spatřuje hlavního nepřítele ve Spojených státech amerických. Popřípadě

jeho úpornou snahou dosadit sebe sama do role mírotvůrce. Nicméně Andrej Babiš, Robert Fico nebo Viktor Orbán určitě nejsou horší „chcimírové“než papež František. Představuje tedy bezpečností ohrožení?

V podstatě ano. Vždyť jeho dlouhodobé postoje vůči Rusku a Ukrajině patrně nepřímo přispěly k vítězství Roberta Fica ve slovenských volbách, poněvadž „svatý otec“má na katolíky pochopitelně velký vliv i v politických otázkách.

V nábožensky vlažnějších Čechách může paradoxně více ovlivnit nekatolíky. Významná část zdejších katolíků totiž stojí za Ukrajinou. Papežovy výroky je netěší, ba bolí, avšak nejde o věroučné záležitosti, a tudíž pro ně nemají závaznost. A někteří se proti nim veřejně ohrazují. Například Tomáš Halík v Českém rozhlase nebo v kázání šířeném rovněž na videu, kde hovoří i o strastiplném zrození ukrajinského vydání své knihy Odpoledne křesťanství – překladatel je někde na frontě a redaktorka na textu pracovala po měsíce v krytu, obklopena svými třemi dětmi. Papežovu výzvu k „bílé vlajce“zde označuje za krajně nešťastnou a představu uzavírání mírových smluv s Ruskem za naprostou iluzi.

Je myšlenka na mír zradou?

Šéf katolické církve ale může fungovat jako všeobecná autorita ve smyslu „když to říká i papež, tak na tom asi něco bude“. Ostatně, Andrej Babiš své postoje v České televizi obhajoval rovněž slovy: „Říká to i pan papež.“

Ne, česká vláda papeže Františka na černou listinu „chcimírů“nezařadí už jen z pragmatických důvodů. Nemalá část české veřejnosti navíc katolickou církev stále vnímá jako oporu západní civilizace. A kvůli jejímu pronásledování za komunismu i třeba pontifikátu Jana Pavla II. jako instituci protikomunistickou, a tedy nějak „protivýchodní“.

Faktická pozice současného pontifika coby „chcimíra“však napovídá, že svět se i kvůli ruské agresi vůči Ukrajině, byť zdaleka nejen kvůli ní, docela zásadně mění – a rychleji, než by se zdejším setrvačnostem zamlouvalo.