Permanentní olympiáda cen
Cen za umělecké výkony je v Česku tolik, že jde v podstatě o permanentní olympiádu. Takže z toho, kdo cenu dostane, není nutné vyvozovat bůhvíjaké závěry. Přesto mně pokaždé v březnu, kdy máme za sebou nejdůležitější filmové a divadelní ceny, vrtá hlavou, proč je filmová žeň tak mizerná a divadlo stále vzkvétá mnoha květy. Příznačné pro domácí rybníček je, že po slavnostním udělování Českých lvů všichni donekonečna pitvali, co řekla Darja Kaščejeva, jak dlouho její proslov trval a zda ji měl někdo zarazit, či ne, ale jak je na tom český film, absolutně nikoho nevzrušilo. A že tedy výčet oceněných snímků věru není žádná hitparáda, zvlášť když ceny pobere jistě svěží a zábavná černá komedie, která ale upřímně není žádná bomba a nakonec došlo k jejímu značnému přecenění. A pak se alibisticky strčí hlavní cena filmu, který nabízí závažné téma třetího odboje, ale jinak je to šedý průměr. Další ceny pro Pachlovu Volhu jsou namístě, je to výborný televizní seriál, přesně takhle má televizní tvorba vypadat, ale to, že seriál zválcuje filmy, také o něčem svědčí.
Jak to, že má česká kinematografie po roce 1989 tak málo výjimečných filmů a tvůrců? Jistě že se občas dobré filmy urodí, ale je jich málo. Je to problém FAMU, která by měla obhospodařovat ty největší talenty? Jenže s absolventy hrané režie je to všelijak a ti, kdo prorazí, se mnohem víc rekrutují z dokumentaristů, scenáristů anebo vůbec „odjinud“. Nebo jsou to „technické“potíže počínaje financemi a zdlouhavostí přípravy?
České herectvo si už na „chlebařinu“zvyklo
Kolik jen hloupých bezobsažných komedií, ve kterých hrají dobří herci, se každoročně vychrlí. Tahle „chlebařina“, která se beze studu provozuje, je jako mor a strašné je, že jako jediná se může vykázat relevantní návštěvností, což je zase zpráva o domácím publiku. To je ale cesta do pekel a o to, že je velice zrádné setrvale rozmělňovat herecké umění v takových kusech, snad netřeba dodávat, prostě sekat operetu, aby přišli lidi, a pak ve sklepě dělat umění pro fajnšmekry není dlouho udržitelné. České herectvo ale už dávno najelo na systém, že v televizi, ba i ve filmu hraje v kdejaké slátanině, aby si vydělalo, zatímco v divadle chce dát průchod své kreativitě.
Ano, film je mimo jiné komerční záležitost a stojí velké prachy. Dají se v něm vydělat a prodělat. Máme tu Státní fond kinematografie, který rozhoduje o dotacích a občas se řádně sekne, jako když před deseti lety nadělil Filipu Renčovi na Lídu Baarovou z pětadvaceti milionů patnáct a on pak natočil slabomyslnou červenou knihovnu o nevinné dívce, která se zamilovala do démona.
Ovšem divadlo už také nelze dělat v hadru a jenom pod žárovkou, zvlášť hudebně dramatické žánry stojí majlant. Ale je živé a pružnější, lépe absorbuje, co se právě děje, cesta filmu od přípravy k výrobě je mnohem delší a značně neschůdná. Kde se tedy cesty českého divadla a filmu tak kvalitativně rozešly? Že by to všechno způsobilo německé divadlo, které nás v devadesátých letech ohromovalo nejenom schopností vyslovit se k současnosti, ale i provokativní formou, stylem, úžasným herectvím. To byl silný vliv a sehrál svou roli, ve druhé půlce 90. let se začaly objevovat současné hry, formovala se síť nezávislých souborů, mladí tvůrci chtěli experimentovat, hledat, a když se nemohli vpeřit do stávajícího systému, našli si svůj prostor a přepsali divadelní mapu. A o tenhle drajv české divadlo nepřišlo, naopak stále se umí vyslovit k tomu, v čem žijeme, i když samozřejmě nesází jen zlatá vejce a leccos se taky nepovede a také jsou divadla, která řadu let stagnují a přitom mají luxusní podmínky. Ale zas tolik jich není.
Generalizace bývají zrádné, jsme malá kultura a celý problém je složitější a i v jiných významnějších zemích se řeší podobné obtíže, ale když je jednooký králem, neměli bychom se tvářit jako mistři světa, ale spíš se snažit takový stav změnit. A teď babo, raď.