Změna identity jako cimrmanovská fraška

Diváci životopisného filmu o jednom z českých géniů Jára Cimrman ležící, spící se dozvídají, že tento všestranný génius po určitý čas řídil kočovnou hereckou společnost, jejíž představení nebyla příliš úspěšná a musela končit takzvaným vichrem z hor. Před negativními reakcemi nespokojeného publika se herci chránili vyhlášením „strašlivého vichru z hor“, před nímž se diváci měli chránit tím, že zůstali na místě a herci mohli nenápadně zmizet.

Jednou se Cimrmanovi kočovní herci rozhodli předvést novou hru, jejímž cílem bylo odhalit pravdu. Po představení složitých rodinných vztahů se hrdina dozví, že jeho otec není otcem, ale matkou, švagr je vlastně jeho sestrou, a babička matkou, strýc je jeho otec (nebo tak nějak). Hlavní hrdina na závěr hrdinně prohlásí, že je rád, že se konečně dozvěděl pravdu! Cimrman byl génius a asi předvídal, jak bude v budoucnu vypadat evropská společnost. Diváci této hry zahrnuli herce nadávkami, házeli po nich židle a žádali vrácení vstupného. My naopak něčemu podobnému tleskáme jako projevu moderního liberalismu.

Když táta najednou není táta

V době, kdy si své pohlaví mohou „měnit“nejen rodiče, ale i děti, kdy tatínek náhle není tatínek, ale maminka, dcera není dcera, ale syn, žák je náhle žákyně a rodiče přes noc nemají dceru, ale syna a po nějakém čase opět dceru, kdy pohlaví si mění nejen rodiče, ale i děti, autoři a podporovatelé těchto tvrzení žádný „vichr z hor“vyvolávat nemusejí. Dostává se jim ocenění jako nositelům pravdy a světla a svobody.

Samozřejmě všichni tito „účastníci“zůstávají muži a ženami, chlapci a děvčaty. Jen se někteří snaží s námi hrát podivnou, cimrmanovskou hru o jakoby lidské svobodě. V diskusích o rozhodnutí sněmovny o upravení vztahů párů stejného pohlaví byli někteří účastníci této hry zvláště aktivní.

Samozřejmě v soužití kohokoliv s kýmkoliv v jakémkoliv počtu, bez ohledu na pohlavní nebo cokoliv jiného, není v naší společnosti nikomu bráněno. Stejně tak se může kdokoliv nazývat jakkoliv podle svých pocitů.

Volání po stejném právu má však smysl, jen pokud takové právo mohu vykonávat. Slepý nemůže řídit auto a muž porodit dítě. Na těchto jednoduchých poznáních jsou upraveny dopravní předpisy i ustanovení občanského práva o manželství. Jsou to banality. Soužití těch, kteří spolu (!) mohou mít dítě, musí prostě být právem upraveno jinak než soužití těch, kteří bez toho spolu chtějí žít. Mluvit o jakémsi porušení rovnosti v právech je nepřípadné. Každému se dostává tolik práv, kolik může nosit a realizovat. Boj o název, o což nakonec šlo, je prostě směšný.

Leda bychom si přáli onu shora uvedenou cimrmanovskou hru. Matka otěhotní, v průběhu těhotenství „změní“pohlaví a máme hned dva „otce“, z nichž jeden dokonce porodil. Proč ne? Jinak si dítě někde koupíme a na místo matek máme nositelky plodu. Pátrání dětí po vlastních rodičích, právo, které jim zaručují mezinárodní úmluvy, kterými je Česko vázáno, končí u první zkumavky…

Ve sněmovně byla snaha o vyvrácení vyslovené obavy, že takováto změna zákona může založit požadavek na ustanovení „manželství“více osob. To zcela jistě. Právo na nynější zákonnou úpravu vztahu a zvláštního názvu pouze dvou lidí, kteří se mají rádi a chtějí spolu žít, může být téměř diskriminační vůči třem nebo čtyřem osobám, které chtějí totéž. Potřebujeme snad nějaký vichr z hor?

V soužití kohokoliv s kýmkoliv v jakémkoliv počtu není nikomu bráněno. Volání po stejném právu má však smysl, jen pokud takové právo mohu vykonávat.