Boj o slovenskou naději
Korčok coby prezident by měl pomoct opozici vymezit rámec Ficova vládnutí. Favoritem je ale Pellegrini
Fádní kampaň před volbami nového slovenského prezidenta se nese ve znamení absurdní ambice jejího favorita Petra Pellegriniho. Do prezidentského úřadu se chce nenápadně promlčet. Slibuje budoucí příval myšlenek, nápadů a státnických koncepcí. Jen teď nechce z toho všeho prozradit ani písmeno.
Soutěž Pellegrinimu nevoní
Podivná kampaň před prvním kolem je částečně přirozeným důsledkem předpokladu, o němž nepochybují průzkumné agentury ani většina voličů. Druhé kolo bude soubojem (podle nejnovějších čísel těsným) dvou mužů pocházejících ze středoslovenské Banské Bystrice: profesionálního diplomata Ivana Korčoka a současného šéfa slovenského parlamentu Petra Pellegriniho.
Profily hlavních adeptů na prezidentský úřad jsou tak zřejmé, že dosud nedošlo k žádným skandalózním odhalením. Aktuálně jde spíše o etiku kampaně. Pellegrini využívá výhody své současné funkce. A tváří se, že tomu tak není. Jeho kampaň má daleko od transparentnosti. Během oslav MDŽ rozdával budoucím voličkám karafiáty nakoupené z městských rozpočtů a do schránek Slováci dostali zvláštní vydání časopisu, které vypadá jako Pellegriniho leták. On s tím „samozřejmě“nemá nic společného.
Kromě toho ignoruje televizní předvolební debaty (až včera večer se zúčastnil první diskuse ve vysílání TV Markíza), a tak se vysmívá logice kampaně. Mediální sebeprezentací nepohrdá, ale má ji bez velké námahy garantovanou díky protokolárním povinnostem a zahraničním návštěvám.
Také na billboardech se Pellegrini hlásí ke klidu a zodpovědnosti. V jeho provedení však tyto hodnoty už dávno zdegradovaly na alibismus, faleš a ideovou vyprázdněnost. Ostatně, kde by k idejím přišel, když všechny „křupavé“sociálně-populistické fantazmagorie si přivlastnil Robert Fico?
Modelovou ukázkou Pellegriniho falešnosti je reakce na rozhodnutí české vlády nepokračovat ve společných zasedáních se slovenským kabinetem kvůli Ficovým skandalózním postojům k ruské agresi proti Ukrajině. Pellegrini zareagoval jemu příznačným
stylem. Odvyprávěl v sugestivním tónu pěkné řeči o česko-slovenské vzájemnosti, kterou si Slováci nedají ukrást nějakou cizí válkou. Bez ostychu utekl od reality a odignoroval, že Fialovo gesto není ničím jiným než výlučně politickým signálem pro slovenskou vládu (jíž jsou ministři Pellegriniho strany Hlas součástí).
Protibrzda v Prezidentském paláci
Při těchto prezidentských volbách je zamlžená dělící čára mezi planetami voličů dvou hlavních kandidátů. Bývaly časy, kdy tato hranice byla ostrá. Jedna voličská planeta se hlásila bezvýhradně k Západu, slušnosti, právnímu státu, důležitosti demokratických institucí a jejich vzájemného vyvažování. Ta druhá se „drobnostmi“nezabývala – tolerovala vulgárnost a očekávala od hlavy státu nacionalisticky agresivní řeči.
Již v předchozích volbách, kdy se do finále dostali eurokomisař Maroš Šefčovič a současná hlava státu Zuzana Čaputová, byly souvislosti jasné jen informovaným voličům. Čaputové protikandidát si z evropských struktur přinesl kultivované způsoby a neměl v plánu Slovensko odtáhnout na pochybnou periferii. Nicméně šlo o zbabělce neochotného jít proti Ficově aroganci a mocichtivosti. Nakonec si po své prohře zjevně vydechl a vrátil se k bezpečnému politickému džobu.
Peter Pellegrini si ani v podvědomí prohru nepřipouští. Bez ambicí by neexistoval nezávisle na vyžadovaných schopnostech. V jeho mentálním světě jsou funkce odměnou za věrnost a vytrvalost.
Pochopení dělící čáry mezi Ivanem Korčokem a Petrem Pellegrinim je výzvou pro voliče. Nejde o estetiku, ale o schopnost akceptovat politické kontexty. Ficova vláda je rozjetá tak běsným způsobem, že nic nebude pro Slovensko v tuto chvíli užitečnější než protibrzda v prezidentském paláci.
Pellegriniho herecký výkon ztěžuje rozpoznání dělící čáry. Ona však nikam nezmizela. Stále existuje a to, z jaké strany ji voliči překročí, je pro slovenskou budoucnost extrémně důležité. Slovensko si nemůže dovolit luxus čekání na to, kdy se z politického lokaje stane svéprávný politik a důvěryhodná hlava státu patřícího do západního civilizačního okruhu, a ne do okresu Moskva.
Pellegriniho herecký výkon ztěžuje rozpoznání dělící čáry mezi planetami voličů dvou hlavních kandidátů. Ona však existuje a to, z jaké strany ji voliči překročí, je pro slovenskou budoucnost extrémně důležité.
Dynamika druhého kola
Rozpoznání zmiňované dělící čáry komplikuje též prognózy pro druhé kolo. Pohyby voličských táborů neúspěšných kandidátů můžou překvapit. Jisté je, že druhé kolo výběru slovenského prezidenta dostane vlastní dynamiku a snad i očekávanou jiskru klání.
Volební vítězství Ivana Korčoka musí být nejbližším a suverénně nejdůležitějším cílem celého protificovského hnutí. Ministři Ficovy vlády přicházejí každý den s novým nápadem, jak existenciální význam této volby otupit hloupostmi nebo ulítlými řečmi s cílem připravit publikum o naději.
Bez ohledu na budoucí výkon vítěze prezidentských voleb jsou už nyní ve hře vážné věci. Držitelé moci si musejí uvědomit, že můžou vládnout jen v přiměřeném rámci. A bez toho, aby polovina občanů při sledování jejich pachtění přicházela o duševní rovnováhu nebo zvažovala emigraci.