Chce to něco jako konzervativní revoluci

Ad LN 18. 3.: Absurdní efekt Green Dealu

Absurdita Green Dealu připomíná absurditu někdejšího komunistického plánování. Plán výroby plechů bylo nejsnadnější splnit tlustými plechy. Ukazatelem nedostatku zboží bývaly fronty před obchody. Poněvadž tenké plechy nikdo nevyráběl, fronty na něj nestály. Plán byl splněný, byly za to prémie, fronty žádné, komunistický ráj to na zemi. Jen ty tenké plechy holt nebyly, tlusté se někde hromadily.

Autor nezmínil další absurditu při žonglování s čísly. Green Deal vede k odlivu tovární výroby z Evropy do dalekých CO2-intenzivních zemí a váhově těžké výrobky se do Evropy dovážejí. Enormní spotřeba paliv mezinárodní lodní a letecké dopravy se ale statisticky žádné zemi nepřipočítává. Takto vzniklé, zdánlivě zamezené emise jdou na vrub Marťanů.

Green Deal a jiné absurdity, migrační, dotační, ale neznamenají, že máme EU paušálně zatracovat, chtít ji opustit. Je důležitá. Chce to nápravu, změnit kurz. Volit ty správné strany a politiky. Jenže ty a ti se nenabízejí. A vznikne-li strana se solidním programem, ještě to neznamená, že ji vedou státníci, silné a solidní osobnosti s vizemi a charakterem.

Nemáme to lehké, ale házet flintu do žita, to není řešení. Zodpovědnost za to, co tu po nás zanecháme, neseme my všichni, jenom my.

Chce to něco jako konzervativní revoluci. Úkol též hlavně pro mladé. Mládí a konzervatismus, to jde? Ale ano! Ani ne tak každý pátek místo školy na ulici něco požadovat, ale začít nejen, ale hlavně u sebe. Místo kamsi k moři k babičce na kole. Globálně uvažovat, lokálně a osobně jednat.