Jarní fejeton o myších a lidech
Na zahradě, v úřadě, v továrně i doma.
Zítra, ve středu 20. března, přesně ve 4.06 ráno začne astronomické jaro. Právě začátek tohoto ročního období před třiceti lety inspiroval básníka a překladatele Pavla Šruta, aby pro Lidové noviny napsal fejeton o myších, lidské nátuře a tak trochu i změně politických poměrů.
Jaro je tady. Berte to jako citát. Takhle rok co rok začínaly fejetony jistého českého spisovatele v době, kdy rozhlas nahrazovala tichá pošta,
noviny kancelářský papír průklepový a tiskárny psací stroj zn. Consul. Autor v nich popisoval dění tehdejší přírody, která mu vládla na zahradě, a pak zcela plynule přecházel k dění ve společnosti, jíž
vládla tehdejší vláda
Leccos je teď jinak. Soused má na dvorku kočičky a vláda si udržuje poměrně stabilní důvěru. Premiér té vlády nedávno poprvé v posametové statistice předstihl o hlavu hlavu státu. Ba i parlament jako rosnička poskočil na žebříčku popularity o příčel či dva. To slibuje pěkné počasí…
Jaro je tady, o čem však psát? Naštěstí má doslova každý – mou milou fejetonovou tchyní počínaje a naším milým skutečným premiérem konče – nějaké téma, k němuž se trvale vrací. Abych se tchyně ani premiéra nedotkl, budu mluvit o sobě. Tak tedy: mně se vracejí myšky.
Na jaře zcela pravidelně, v běhu ročních období porůznu, přesto spolehlivě. Dávám jim volný průchod – ostatně (čestné slovo!), právě teď mi jedna proběhla kolem bačkor. Tuze čilá, velmi dychtivá. Jaro je tady. Měl bych jí dát jméno, té myšce. Neměl bych po ní házet špunty od Müllera. Heuréka! Thurgau…
Pokud jí dám takové jméno, zajisté k ní naleznu i osobní vztah. Mohl bych ji tím jménem okřiknout, když se mi štrachá ve špajzu a prokusuje mi tam igelitové tašky z ciziny.
O tu škodu nejde. Na nervy mi to jde! Jako tuhle v Anglii. Nejdřív jsem na Florenci sedl do autobusu, abych navštívil v Londýně jednoho přítele. Poznal jsem ho před pětadvaceti lety. Tehdy studoval v Oxfordu a byl chudý jako anglikánská kostelní myš. Teď je z něho boháč a žije si jako myš v otrubách.
Nepoznal mě, přivítal mě, ubytoval mě ve svém domě v mansardě, abych měl výhled. Výhled byl nezkalený mlhou. Ta se prý z Londýna vytratila za Sherlockem Holmesem. Avšak dům mého přítele je viktoriánským a něco jako by tu z Dickensových časů zůstalo. Jak se mělo ukázat, to něco byla myš. Myška, kožíšek hebký, očka jiskrná.
Přes den kdesi byla nebo v mém pokoji spala, a když jsem odcházel na kutě já, tak přišla nebo se probudila. Vklouzla do knihovny a netrpělivě listovala všemi svazky Britské encyklopedie. Unavila se až k ránu; patrně v encyklopedii našla odpověď na věčnou
otázku: Co Bůh? Co člověk? Co myš?
Pak se ale odebrala na lože. Na to mé! Mučila mě v noci ta myš a mučilo mě ve dne pomyšlení na tu myš. Byla přítulná. Mohl jsem tu malou zvídavou bestii pohladit. A přitom jí zakroutit krkem. Ale byl jsem: a) srab, b) gentleman, c) Čech. Nezvedl jsem se po milionářské snídani od stolu a neucedil: „Poslyš, Johne, v tom zatraceným pokoji pro hosty se nedá spát! Nějaká zatracená myš mi tam věčně leze do postele.“
Až při odjezdu, už ne pro sebe, nýbrž pro blaho příštích hostů, jsem se uklonil Johnově choti a bez výstrahy zařval jako a) srab, b) gentleman, c) Čech: „Máte tam nahoře myš!“
„Do you mean Mary?“usmála se nato pěstěná lady Jane. „Myslíte naši Mary? Ach, zapomněla jsem vám to říct. Ale ona je tak milá, že?“
Well, takhle se to vskutku odehrálo. Bylo to jako film podle skutečné události. Zůstal jsem civět na lady Jane jako myš z droždí, zíral jsem jako právě vyoraná myš, čuměl, jako kdyby mi myši chleba snědly. Ó, jak jsem se těšil domů! Jak jsem si přál být zase mezi svými myškami a našimi lidmi…
A poučení? Nechoďte na filmy natočené podle skutečných událostí. Nemohou vás pobavit. Nečtěte fejetony sepsané podle skutečných událostí. Nemohou vás poučit. Chraňte si své myšky.