Šest nepředvídatelných let

Co teď čekat od Putina? V režimu stojícímu na vůli jediného člověka těžko odhadovat

Letmý pohled na hodnocení vítězství Vladimira Putina ve „volbách“ukazuje na několik věcí. Tou první je pochopitelně fakt, že něco takového se nejen dalo čekat, ale že ani nikdo nebyl na pochybách, jak třídenní představení dopadne. Putin nemá v zemi konkurenci, celé fungování státu směřuje k jeho podpoře. Představa, že by někdo z jeho sparingpartnerů nějak zazářil a získal jakkoli významné množství hlasů, nikoho ani nenapadla. A i kdyby něco takového hrozilo, došlo by k odstranění kandidátů, kteří mohli být hrozbou nikoli pro výsledek, ale hlavně pro možnou kampaň.

Druhá část závěrů směřuje hlavně k tomu, že Kreml ztratil většinu zábran, které doposud měl. Vladimir Putin se válkou dostal do pozice, kdy si svoji pověst nemůže už vůbec zkazit. Pro západní svět je diktátorem, který rozpoutal nesmyslnou válku, pro svoje obdivovatele je silným vládcem, který si nenechá do vládnutí mluvit ani ze zahraničí, ani z domova. A přiznejme si, že velké části světa je prostě to, jak se drží u moci, docela jedno.

Nikoho tak nerozhodí, že mu volební komise přisoudily v Čečensku „standardních“99 procent, v okupovaných ukrajinských oblastech jen o něco málo méně. Výsledky jsou nevěrohodné na první pohled, ale zatímco oponenti se budou rozčilovat a poukazovat na nulové standardy, nic s tím stejně nezmohou. I když Rusko údajně pozvalo „pozorovatele“z více než sta zemí, reálně šlo o výlet jeho fanoušků a formální stvrzení výsledků.

Personální změny

Putin tak na šest let dostal volnou ruku dělat, co se mu zamane. V projevu bezprostředně po volbách načrtl svůj plán. Podle něj může vzniknout mezi Ruskem a Ukrajinou nárazníkové pásmo. Samozřejmě, jak je jeho zvykem, rozdávat se jal nikoli z ruského území, ale toho ukrajinského. Nejspíš má jít o jakýsi náčrt nového mírového plánu, nicméně jestli jeho úvahy budou nějak dále pokračovat, nebo šlo jen o další bičování ruského militarismu, zatím není úplně jasné. Překvapil pak i tím, že poprvé jmenoval Alexeje Navalného. Prozatím se jakéhokoli jmenování zdržoval, vždy mluvil jen o „tom blogerovi“. Fakt Navalného smrti Putina zjevně nezarmoutil, navíc se zdá, že po úspěšných „volbách“přestal mít z Navalného i poslední obavy. Pokud tedy nějaké kdy měl.

Je samozřejmě otázkou, co se bude dít nyní. Vzhledem k tomu, že Rusko bude mít i nadále stejného vládce, nelze očekávat nějaké převratné změny v jeho politice. Nejspíše se zase o něco přitvrdí represe, budou se hledat ti, kdo neprojevili dostatečnou loajalitu. Ale i zde půjde spíše o pozůstatky jakéhokoli opozičního myšlení než o nějakou změnu. Ruská opozice, ať už demokratická, či naopak konzervativní, je buď ve vězení, nebo v zahraničí. Represe tak zamíří i na nedostatečně loajální.

Jinou věcí bude, jaké personální změny Kreml udělá. Tamní vedení je už poměrně vysokého věku nad sedmdesát let. To v dnešní době není sice zase tak strašné, ale vyvstává s tím i potřeba přivést nové lidi, kteří by systém udrželi v chodu. Vzhledem k charakteru putinské moci se jako hlavní pretendenti na nejvyšší místa nabízejí synové dvou nejbližších spojenců ruského vládce, tedy Nikolaje Patruševa a Jurije Kovalčuka. Dmitrij Patrušev je ministrem zemědělství, Boris Kovalčuk se těsně před „volbami“posunul na pozici jakéhosi Putinova adjutanta. Otázkou je, kam budou dál směřovat jejich kroky. Jinak se mluví o nahrazení třeba i Sergeje Lavrova, formální hlavy ministerstva zahraničí.

Změny nejspíše nastanou i v ekonomické oblasti. Kreml na válku proti Ukrajině vynakládá více peněz, než by si mohl dlouhodobě dovolit. Před „volbami“ale nehodlal do státních financí sáhnout, naopak Vladimir Putin, jak je jeho zvykem, nasliboval miliardy rublů na různé projekty. Po potvrzení jeho vlády ale nejspíš dojde ke snaze o konsolidaci státních financí, a to prostřednictvím zvýšení daní. Ty by se měly zvednout od prahu jednoho milionu rublů za rok (velmi zhruba 250 tisíc korun ročně) ze třinácti na patnáct procent. To ale nemusí být vše, změny mohou zasáhnout i třeba zvýhodněné hypotéky.

Ruská opozice, demokratická či konzervativní, je buď ve vězení, nebo v zahraničí. Represe tak budou mířit i na nedostatečně loajální.

Co je pragmatické?

Nic se nejspíš nezmění ve válce proti Ukrajině. Putin jen stěží stáhne vojáky z ukrajinského území, Rusko bude naopak útočit. Dnes se ani nezdá, že by mělo sáhnout k mobilizaci. Vojáků má relativní dostatek, nepopulární krok by mohl zemi spíš destabilizovat. Putinovo tvrzení o Charkovské oblasti jako o nárazníkovém pásmu sice může ukazovat na snahu agresi nějak stabilizovat, ale ani na to nelze příliš sázet. Putin považuje Ukrajinu za svoje území, i tak by šlo jen o přestávku ve válce, nic víc.

Zatímco věštění výsledků voleb nebylo příliš těžké a spíše se odehrávalo v té rovině, jestli se Vladimir Putin bude rovnat s Alexandrem Lukašenkem, či se středoasijskými vládci, v případě dalších kroků je situace výrazně složitější. Je to dáno samotnou povahou režimu, který stojí na vůli jediného člověka. A jeho pohnutky, jak bylo vidět už na samotném rozhodnutí zahájit válku proti Ukrajině, jsou prakticky neodhadnutelné. Důvodem, když nic, je už samotný fakt, že to, co považujeme za pragmatické, nemusí být pragmatickým pro Vladimira Putina, a naopak.