Potomci Přemysla Oráče
Každá doba chce svoje. Když na toto triviální tvrzení pohlédnu svou profesně deformovanou optikou, uvidím například, že v aktuálním diskursu se často hovoří o „farmářích“, zatímco za mého dětství bývali populární „zemedělci“(takto, bez háčku nad druhým „e“, to vyslovoval prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný), kteří se také nazývali „družstevníci“, neboť stát „(dělníků a) rolníků“předtím vyhubil „kulaky“, tj. „sedláky“, „statkáře“a další škůdce šťastných zítřků. Tato likvidace dodnes přetrvává i v české slovní zásobě, což se mne u z Ruska importovaných „kulaků“emočně nijak nedotýká, ale ohledně tradičních „sedláků“a „statkářů“je mi to dosti proti mysli. A kromě toho mne to udivuje.
Doba Přemysla Oráče a doby mírně pozdější disponovaly totiž pro ty, kdož se starají o naši výživu, celkem bohatým výrazivem. Měli to naši předci i pěkně rozlišené: po „oráči“tak na pole přicházel „sějec, sávce, (roz)sěvač“a práce na úrodě dokončoval „žnec“. Souhrnný termín „polák“(tj. osoba pracující na poli) zastřešoval všechny tři tyto profese. V terminologii živočišné výroby starých Čechů figurovali „pastvec“(bez „e“mezi „t“a „v“), „skotař“či „skoták“, jimž ovšem v těch dobách asi na skotačení mnoho času nezbývalo, a v dnešním jazyce problematické konotace vzbuzující „pohonič“, z něhož se později stal náš „pohůnek“. O koně, kteří se nepočítali k dobytku, se starali „konieř“nebo „konic“, a dokonce již tehdy existoval i progresivní, genderově rozlišený „kobylák“. Rostlinnou a živočišnou výrobu pak do jednoho koloběhu substancí spojoval „hnojokyd“.
Více k majetkovým poměrům než k zemědělským činnostem se vztahovaly výrazy „nádvorník“(nevolník – nájemce a provozovatel zemědělského dvora), „sedlák“(nevolník – majitel „sedla“, tj. zemědělské usedlosti) a „dvořák“(svobodný vlastník zemědělského dvora). V raném novověku k nim přibyl „statečník“, což byl – ač se to z hlediska současné češtiny nemusí zdát – majitel statku, z něhož se teprve o dost později vyvinul „statkář“. Z doby ještě mladší, až z druhé poloviny 19. století, potom pochází výše zmíněná, jazykově nepůvabná složenina „zemědělec“.
Toto vše češtině pro označení osob pracujících na českých polích či v českých stájích stačilo od středověku až (zhruba) po rok 2010, kdy se z angličtiny přejatým „farmář“, do té doby používaným téměř výhradně pro zemědělce v anglicky mluvících zemích, začali masivně označovat i zemědělci tuzemští – ač není příliš jasné, proč to nastalo. Jistě to však nebylo z důvodů nedostatku českých výrazů. A tak si myslím, že kromě mne by z toho neměl radost ani Přemysl (tj. „ten, kdo o něčem (dopředu) přemýšlí“), byť ani jeho jméno není čistě domácí – je překladovým ekvivalentem řeckého „Prométheus“(„pro-“– „před“+ „méthos“, odvozené od „mathein“– „myslet“), a možná ani další dobří Čechové.
Jenže – každá doba chce svoje …