Alibi dá UNESCO

Jak nerozhodnout o železničním mostě v Praze

Kulturní války u nás probíhají po formanovsku či svěrákovsku. Krev neteče, v hospodách se nepereme, nekácíme demonstrativně sochy, je to spíše ve slovní rovině. Jako když poslanci rozhodovali o „manželství pro všechny“a víceméně to prošlo až na slovo manželství (a s ním spjaté adopce). K výjimkám patří ikonický železniční most v Praze pod Vyšehradem. I ten vytváří tábory tradicionalistů a modernistů, ale nejde to okecat slovně, musí se rozhodnout – buď starý most zůstane, nebo ne. Co s tím?

Šance se našla. Má rozhodnout UNESCO. Jeho lidé posoudí vliv mostu na kulturní dědictví. Tak to řekla mluvčí Správy železnic listu MF DNES. Je to ukázka alibismu. Proč se o mostu nerozhodne v Praze? Praha je léta na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Musí si dávat pozor, aby ničím nenarušila siluetu města. Či nemusí? To je věc názoru. Když chtěly Drážďany postavit most přes Labe, učinily tak i za cenu, že budou ze seznamu UNESCO vyškrtnuty. Mají z toho trauma? Zdá se, že ne.

V Praze se postupuje opačně. UNESCO nemá sloužit jako dozorce, ale jako arbitr rozhodující za nás. Příklady jsou. Slovinsko a Chorvatsko se s hraničním sporem obrátily na Mezinárodní arbitrážní soud v Haagu. Argentina a Chile na papeže. Ale jde-li o ikonický železniční most? Jak by rozhodl papež? Jistě, ta otázka sleduje legraci, jakou to může vyvolat. Ale zásadní problém zachycují i diskutéři na webu: „Zeptáte se kohosi daleko, kdo v Praze nikdy vlakem nejel, zda se mu ten dnes stojící šrot líbí. Když řekne, že líbí, tak trať zrušíme.“

Někteří tu vidí paralelu s rokem 1938, Mnichovem a heslem „o nás bez nás“, což je ulítlé. Ale smysl má tento argument: kdyby v době, kdy se železniční most v dnešní podobě stavěl, existovalo UNESCO, zřejmě by rozhodlo, že most panorama Prahy kazí. A tak je to za kulturních válek se vším. I s nynějším obdivem k secesní Pařížské třídě, jejíž výstavby se odpůrci asanace Josefova děsili.