Kdo je tady riziko
Co je vlastně bezpečnostní hrozba? Pokud to nevíte, můžete o tom hlasovat
Je módou považovat leccos za sociální konstrukt. I pohlavní identitu, transženy a transmuže. Je-li to sociální konstrukt, může se o něm hlasovat. Výsledkem jsou zákony v různých zemích, které „tranzici“usnadňují i ve velmi mladém věku, ale i problémy, které to často přináší.
Dění ve sněmovně teď ukázalo, že jistým konstruktem může být i téma bezpečnostní hrozby. Ale též položilo otázky. Je jasné, co je to bezpečnostní hrozba? Lze ji přesně definovat? Nebo záleží na osobních postojích, sympatiích a personifikacích? Platí-li druhé, tím snadněji se o tom dá diskutovat a hlasovat. A jak to dopadá, viděli jsme na záběrech ze sněmovny.
Držet linii, nebo informace?
Takže znovu. Co je to bezpečnostní hrozba? Lze ji zakotvit do zákona? Matematicky modelovat a potom prohlásit za přesně stanovenou? Odhlasovat sněmovní většinou? V praxi to bývá spíše souboj narativů, jak se s oblibou říká.
Ukázky nabízí poslední století. Po roce 1918 nový stát pokládal za bezpečnostní hrozbu návrat Habsburků na trůn ve Vídni, leč skutečné ohrožení přišlo z Německa. Po roce 1945 jsme pokládali za hrozbu německý revanšismus, leč skutečné ohrožení přišlo od domácích stalinistů s podporou Moskvy. Po roce 1989 jsme za hrozbu pokládali sovětský revanšismus (Janajevův pokus o puč) a skutečné ohrožení přišlo o třicet let později opravdu z Moskvy, jenže z imperiální.
Ale. Je to jediný možný narativ? Platí skutečně, že Rusové se zastaví až v Paříži (jako v roce 1814) či v Berlíně (jako v roce 1945)? Musí tyto hypotézy platit jako závazné? Je bezpečnostní hrozbou ten, kdo ruskou invazi na Ukrajinu sice odsuzuje, ale má pro její vysvětlení i další vývoj hypotézy jiné?
Je těžké to stanovit. Německý tisk píše, že bezpečnostní hrozbou mohou být i špičky luftwaffe, jež probíraly citlivé informace (jak raketami Taurus zasáhnout krymský most), Rusové je odposlechli a tu debatu vysílali v televizi. Leckdo si pak mohl říkat: když Rusové odposlechli a vysílali toto, co všechno ještě mají a nevysílali to? Není právě zde skutečná bezpečnostní hrozba pro NATO i celý Západ?
Je-li bezpečnostní hrozbou to, když se nějaký politik odchýlí od „závazného narativu“, mohou být hrozbami Fico, Babiš i kancléř Scholz. To on přece odmítá dodat Ukrajině rakety Taurus či vyslat tam jediného německého vojáka (jako Fico). Je-li bezpečnostní hrozbou to, že někdo neudrží citlivé informace, pak jsou hrozbou špičky luftwaffe, kancléř Scholz (veřejně prozradil účast Britů a Francouzů na Ukrajině), Fico (vyslepičil předem, že na summitu v Paříži se bude probírat možná účast vojáků ze zemí NATO na Ukrajině), ale ne Babiš. Je to složité, co.
Či sám francouzský prezident Macron se svou „strategickou nejednoznačností“. Vůči Moskvě je logická. Straší nás oni, postrašíme i my je. Ale co vůči spojencům? Stačí si vzít chronologii pár dnů. K druhému výročí ruské invaze hovořil Fico, zaklínal se, že žádný slovenský voják na Ukrajinu nepůjde, a hned to schytal jako proputinovský lhář. Jenže dva dny poté Macron skutečně „nevyloučil“účast vojáků zemí NATO na Ukrajině. Hned z Washingtonu, Berlína, Varšavy i Prahy zaznělo ficovské ne. Francouzský ministr obrany upřesnil, že by nešlo o bojové nasazení, ale o pár dnů později Macron „nevyloučil žádné scénáře“.
O. k., tak uvažují vojáci, kteří nikdy nevylučují žádné scénáře. Ale co na to říkají lídři zemí EU? Nemají premiér Fiala (též osobně tvrdil, že čeští vojáci na Ukrajinu nepůjdou) či prezident Pavel někdy pocit, že z nich Macron dělá trochu blbce?
Je-li bezpečnostní hrozbou to, když se nějaký politik odchýlí od „závazného narativu“, mohou být hrozbami Fico, Babiš i kancléř Scholz
Ale když on je toxický
Zauvažujte sami, v čem vidíte hrozbu. V tom, že Rusové převálcují Ukrajinu a pak dojdou až k nám? Nebo i v tom, že „strategická nejednoznačnost“vyvolává zmatek a emoce na samotném Západě. Že smazává hranici mezi tím, co je a není možné? Těžko posoudit, že.
V této složité situaci pak působí jako problém či cílený manévr, když se bezpečnostní hrozba personifikuje, když se přisuzuje konkrétním lidem, kteří třeba jen uhýbají od „závazného narativu“, ale hlavně těm, které jistá část publika pokládá za nesympatické, ba toxické.
Slovo toxický je tu klíčové. Chcete ostrakizovat někoho či něco, co je legální, není v rozporu se zákony ani smluvními závazky? Řeknete o něm, že je toxický, aniž to musíte dokazovat, a ještě sklidíte aplaus. I to je součástí aktuální definice bezpečnostní hrozby. Nestačí odmítat dodávku zbraní nebo vyslepičit důvěrné informace, dotyčný musí být ještě toxický.
Ale i tady lze narazit. Ukázku publikoval web Seznam Zprávy. Městský soud v Praze poprvé rozhodl, že odpojení „toxických“webů hned po ruské invazi na Ukrajinu bylo protiprávní. Jistě, ty weby byly z dobrých důvodů nesympatické, pro leckoho kolaborantské. Jenže náš právní řád neobsahuje výrazy jako toxický či dezinformace, tudíž je přebíjí zákon o svobodném přístupu k informacím. A takhle nějak to může být i s bezpečnostními hrozbami v politice.