Racek jako souboj s gravitací
překvapivě sáhlo po klasice a přizvalo si k tomu režiséra Jiřího Havelku, který se věnuje především autorskému divadlu. Volba padla na Čechovova což lze do jisté míry označit za dramaturgický risk, jelikož se hned nabízí konfrontace s někdejší slavnou inscenací Petra Lébla v tomto divadle z roku 1994. Budiž řečeno, že i nové nastudování po třiceti letech zůstává v jejím stínu.
JRacka, iří Havelka je znám jako výrazně autorský režisér s citem pro nevšední a aktuální témata, ale pevné texty, které uvedl, by se daly spočítat na prstech jedné ruky a vždy je i výrazně upravoval a autorsky posouval, třeba Fidlovačku nebo Medkova Plukovníka Švece, v Ypsilonce kdysi také režíroval Stoppardova Pravého inspektora Hounda. Teď se tedy pustil do Čechovova dramatu, které má za sebou nesčetně interpretací a je stále velmi hrané – aby ne, nepřestává lákat jeho jedinečná psychologie, vzrušující tragigrotesknost, jež vyvěrá z trapnosti všech vztahů, nechtěných a nešťastných lásek, zklamaných tužeb. A velkou zbraní je tu nejenom hořký a výsměšný humor, ale i ten osvobozující. Takovým polohám se ale v Havelkově inscenaci přiblížila jen Jana Plodková jako Arkadinová a Jiří Vyorálek v roli Trigorina.
U Havelkova pojetí Racka překvapí v zásadě tradiční a navzdory různým ornamentům realistické
pojetí. A to i přes dynamizující scénické řešení, které má fungovat jako základní metafora: do jeviště je našikmo vtěsnaný staromódní venkovský pokoj, otevřený směrem k divákům. Po levé straně jsou trávy a břízky, pravidelně se zvedající vítr pak evokuje blízkost jezera, kde se bude hrát divadlo. U portálu visí bílá koule – měsíc, jehož povrch se ve snových pasážích proměňuje. Mezi dějstvími jsou dlouhé pauzy vyplněné hudbou a herci za přísvitu vesměs zůstávají strnule na jevišti, i když se předtím někteří pokusili o únik, a nakonec znehybní. Hlavní efekt má ale spočívat v tom, že jim doslova ujíždí půda pod nohama, neboť při každé
pauze se pokoj ještě víc nakloní, a to až tak, že každý pohyb v něm je vysilující boj s gravitací. Zároveň toto naklánění postupně přivodí i destrukci interiéru, vše padá a kutálí se pryč, obrazy, hodiny, záclony ap. Tak jako se rozbíjejí a mizí všechny plány a touhy postav, zůstává pokoj jako krajina po bitvě. Tohle řešení hodně připomnělo inscenaci Zdání života Maďara Kornéla Mundruczo, která přišla také s realistickou dekorací pokoje s vysokým stropem i okny a mobiliářem. Ta se během představení otočila vzhůru nohama a zpět, ovšem nastalá destrukce působila až hrůzostrašně jako konec světa a všech nadějí. V Havelkově Rackovi
zvolené řešení moc nefunguje, herci se směšně pinoží a kloužou, přidržují se, co to jde, aby se udrželi, působí to směšně, což jistě je i záměr, ale nějak nevyznívá, jak by měl, v klopotném boji o udržení se na zemi někam odplouvá psychologie postav a dramatické situace. Zkrácená dějství se nudně vlečou a režie komediální výsměšnost Čechovova textu spíše pomíjí. Nějak divně, neústrojně vycházejí i snahy o zcizení či ironické ozvláštnění, ať už jde o náhlé zhasnutí po úvaze o nových formách v divadle, nebo motýlci, kteří se třepetají nad břízkami.
Potíže jsou i s nevyrovnanými hereckým výkony, malou souhrou.
Havelka značně text krátil a také vypustil pár postav, zejména těch, které jsou spojené s Mášou (Kateřina Císařová). Ta hlavně bez svého nápadníka, učitele Medvěděnka, vyznívá jako zvláštní mátoha, která zprvu loupe nyvě cibuli a posléze se promění v zadumanou alkoholičku. Nina Zarečná Johany Matouškové je od počátku jakoby bez emocí, takže není rozdíl mezi dívkou dychtící po divadle a v závěru zrazenou a vyhaslou mladou ženou. Je unylá a jednostrunně tragická, jako by z ní stále vyprchával život, ke kterému ji neprobere ani sebevzhlíživý svůdce Trigorin Jiřího Vyorálka, jehož naparování a kroužení kolem mladé dívky a významné zámlky a vzdechy mají potřebný rozměr trapnosti. Ovšem nakonec je stejně jenom ubohý slaboch. Stejně tak baví Plodkové Arkadinová, jakmile vstoupí na jeviště, ovládne prostor. Nejdřív s gustem pronáší štiplavé poznámky na adresu divadelního představení, pak se zase pokrytecky kaje nebo exaltovaně odchází, nasazujíc si velký klobouk s růžemi. A pak přijde vyznání Trigorinovi, do něhož vloží silné emoce, možná to je ale jen další herecká študýrka a tato ambivalentnost je zajímavá. Když si je jistá v kramflecích, začne být opět suverénní, až útočná. Její syn Konstantin Treplev, nešťastný mladý muž toužící stát se dramatikem, ale v podání Vojtěcha Vondráčka setrvává, podobně jako jeho láska Nina v jedné vlažné trpitelské poloze, kterou nezmění, ani když chce spáchat sebevraždu bodnutím psacího brku do ruky nebo když pálí svou hru. Skoro pak „vymizely“postavy statkáře Sorina (Jakub Žáček) a lékaře Dorna (Jiří Černý), znuděně posedávají, jeden stále drží knihu, druhý usíná a pak občas něco pronesou, aby řeč nestála.
Havelkovo objevování Čechova nic nového nepřineslo, nedá se říct, že by mu snad úplně chybělo téma, obraz marnosti a trapnosti lidské existence se tu občas vyjevuje, ale tak nějak zbanálněl. Jistě i kvůli tomu, že se ho z větší části nepodařilo naplnit herecky.
Anton Pavlovič Čechov: Racek
Režie: Jiří Havelka
Překlad: Leoš Suchařípa
Úprava a dramaturgie: Dora Štědroňová
Scénografie: Dáda Němeček
Kostýmy: Josefína Bakošová
Hudba: Martin Hůla
Divadlo Na zábradlí, premiéra 20. 3.