Dokud máš pytlík
Pro bezdomovce v Londýně byla tahle zima tuhá. Sice nijak zvlášť nemrzlo, ale pršelo v jednom kuse. Na jižním okraji velkoměsta, v betonové džungli zvané Croydon, kterou se už dobře patnáct let městská rada snaží zvelebit, ale pořád je to betonová džungle, jen o něco barevnější, je bezdomovců spousta.
Když si mi dva pánové, na které jsem musela zavolat policajty, protože hulili crack přímo před vraty do kostela a zanechali v rohu lidský exkrement, stěžovali, že „vážně nemaj kam jít, Croydon je hroznej, všechno tu obsadili zatracený bezďáci a lidi jsou škrti a migranti, co na poctivýho rodilýho Angličana eště zavolaj poliše“, zeptala jsem se jich, proč to teda nezkusí v nějaké lepší čtvrti. Ten méně zchátralý si uplivl, ale ten zchátralejší se na mě usmál zčernalou, téměř holou čelistí a řekl: „Ale my nejsme lepší lidi, my do lepší čtvrti nepatříme. Patříme sem. Croydon je hnusnej zrovna jako my.“
Musela jsem uznat, že to je vážně dobrý důvod.
Obyčejně v Anglii platí pravidlo, že „bezdomovci jsou jen ti, kteří jimi chtějí být“. Tuhle zimu ale, přinejmenším v Croydonu, tohle pravidlo přestalo platit. Bývávalo, že když jste věděli jak na to, domluvili jste se s „uličními pracovníky“, kteří pomáhají lidi ubytovávat. Pak stačilo, aby vás třikrát po sobě našli spát venku, a dostali jste místnost v hostelu nebo dokonce byt. Museli jste podepsat, že tam nebudete kouřit, pít ani brát drogy – a měli jste střechu nad hlavou. Většina ubytovaných kouří, pije a fetuje, ale nikdo je nevyhodí. Vyhodí je jedině, když jsou agresivní, třeba někomu rozbijou hubu.
Ještě před dvěma lety tenhle proces zabral týden, nanejvýš deset dní. Dnes jsou ale „uliční pracovníci“tak vytížení, že čekáte měsíc nebo víc. A ubytovacích míst je nedostatek.
Vytrvalý déšť je pro bezdomovce větší malér než mráz. Když je mráz, dělají organizace pro pomoc bezdomovcům, co můžou, aby nezmrzli. Když „jen“prší, nejsou v nebezpečí, a tak se o ně tolik nebojí. Lidé bez domova u nás v Croydonu jsou čím dál tím vlhčí, smrdutější a naštvanější. A potřebují čím dál víc peněz na alkohol a drogy, aby to ustáli.
Včera jsem ale narazila na spokojeného bezďáka.
Seděl v dešti na lavičce v parku, ztracený v dlouhém kabátě, na hlavě klobouk, který před půl stoletím tak milovali špióni, a když jste přimhouřili oko, vypadal tak trochu jako 007. Se zájmem si četl zmoklé noviny. Vesele mě pozdravil a s díky si vzal libru. Pak mě ale informoval, že nic nepotřebuje. Má pytlík. Plastový pytlík ze supermarketu, ten, co se po pár měsících rozpadne v rámci ochrany životního prostředí. Momentálně je ale pytlík zánovní, on si ho rozprostřel na lavičku a pozadí má v suchu. Dokud má pytlík, nic ho nerozhází. Prší, to ano, počasí je hrozné a on se nemá kde usušit. Ale s pytlíkem je na světě rád.