Návrat ostřílených profíků

Kam až bude moci zajít Ficova vláda, bude záležet na novém slovenském prezidentovi

Ať dopadnou prezidentské volby na Slovensku, jejichž první kolo se koná dnes, jakkoli, už teď je jisté, že po nich nastane v čele státu výrazná změna. Po dvou prezidentech, Andreji Kiskovi a Zuzaně Čaputové, kteří předtím v politice nepůsobili a neměli s ní zkušenosti, se do prezidentského paláce vrátí ostřílení profesionálové. Peter Pellegrini, který je podle všech průzkumů hlavním favoritem, se dokonce politice učil od úplných základů. Začínal kdysi jako poslanecký asistent, pak byl sám zákonodárcem, ministrem, nakonec i premiérem. Nyní je předsedou parlamentu. Totéž, i když v poněkud jiné formě, platí pro bývalého ministra zahraničních věcí Ivana Korčoka. Většinu profesního života strávil v diplomatických službách. Byl u klíčových zahraničně-politických událostí samostatného Slovenska, včetně vstupu do EU a NATO. Byl například velvyslancem v Německu nebo ve Spojených státech.

Právě Pellegrini a Korčok by se měli podle průzkumů umístit na prvních dvou místech. Jejich síly se začaly v posledních dnech vyrovnávat, i když předseda parlamentu měl mírně navrch.

Rozdělená země

Předvolební kampaň před prezidentskými volbami na Slovensku, která skončila ve středu, byla neobvykle klidná až nevýrazná. Jako by oba nejsilnější kandidáti šetřili síly na rozhodující druhé kolo. Za celou dobu se jednou utkali přímo v televizní debatě, v té druhé s dalšími kandidáty. Jinak si vystačili s předvolebními mítinky či prezentacemi na sociálních sítích. Vzájemně na sebe reagovali většinou nepřímo, i když Korčok musel před časem zvýšit důraz, aby připomněl, co ho vlastně od Pellegriniho odlišuje. Trochu tím zariskoval, neboť předseda parlamentu si jako ústřední motiv své kampaně zvolil nastolení pokoje ve společnosti. Víceméně všichni prezidentští kandidáti slibovali, že budou bránit dalšímu rozdělování země, což bohužel patří k realitě dnešního Slovenska, která zasáhla i mnohé rodiny. Pellegrini ovšem pojal téma pokoje způsobem, jako by chtěl Slovensko během kampaně uspat, takže se systematicky vyhýbal konfrontaci svých postojů s ostatními.

O to větší pozornosti se dostávalo zbývajícím uchazečům, kteří mají podle průzkumů tak malou podporu u voličů, že do hlavního boje nemají šanci zasáhnout. Platí to hlavně pro několik kandidátů z národně-populistického spektra, kteří se vzdali kandidatury těsně před hlasováním. Nejdříve odstoupil z kampaně Andrej Danko, předseda koaliční Slovenské národní strany. Během poslední televizní debaty to přímo před kamerami položil další z kandidátů, Robert Švec.

Oba podpořili Štefana Harabina, někdejšího předsedu Nejvyššího soudu a ministra spravedlnosti v první Ficově vládě, který je orientovaný silně národně a prorusky. Jeho by volilo kolem deseti procent voličů. Jak kampaň postupovala, přicházel právě on se stále absurdnějšími nápady. Počínaje tím, že Slovensko by mělo podle jeho názoru usilovat o neutralitu, aniž by ale zároveň opouštělo Evropskou unii a NATO. Anebo že pětimilionová republika má usilovat o vstup do ekonomicko-politického uskupení BRICS, které sdružuje kromě Číny, Ruska, Indie a Jihoafrické republiky nově také čtyři další státy včetně Íránu. Všechny spojují nejenom globální ambice, ale když už nic jiného, pak i skutečnost, že jsou několikanásobně větší než Slovensko. Někteří kandidáti byli zkrátka schopni vypustit do éteru cokoli, jen aby na sebe upozornili. V minulých prezidentských volbách skončil Harabin třetí a letos pravděpodobně dopadne stejně. Právě hlasy jeho příznivců ovšem nakonec rozhodnou o příštím prezidentovi.

Vládní, nebo opoziční prezident? Ještě na konci loňského roku se zdálo, že kvůli nadcházející prezidentské kampani premiér Robert Fico poněkud zpomalí tempo při prosazování změn ve státě, jaké nasadil při nástupu do úřadu. Nestalo se, a naopak se ukázalo, že Fico se nenechá ničím odradit. A to ani demonstracemi proti zrušení speciální prokuratury a snížení trestů za ekonomickou trestnou činnost. I když veřejné protesty trvají už řadu týdnů, na podpoře pro vládní strany to nic nezměnilo. Tím pádem to nepomohlo ani Korčokovi, který se s cíli demonstrací plně ztotožnil a možná zpočátku spoléhal na to, že přispějí k větší mobilizaci jeho přívrženců.

Z toho těží Pellegrini, neoficiální kandidát vládní koalice, která i přes všechny kritizované změny, které dosud prosadila, má stále dostatečnou veřejnou podporu, aby mohla ve svých záměrech pokračovat.

Kam až bude moci Ficova koalice zajít, bude záležet i na příštím slovenském prezidentovi. Korčok dává najevo, že chce koukat vládě na prsty, v případě potřeby se ozvat, a stát se tak jejím největším oponentem, podobně jako končící prezidentka Zuzana Čaputová. Takže vůči současné vládě by vystupoval jako opoziční prezident.

Pellegrini naopak podobné pojetí pozice hlavy státu odmítá, namísto politického aktivismu slibuje úřední profesionalitu. Zda by tomuto závazku skutečně dostál, se nedá stoprocentně zaručit. Už nejeden politik se po zvolení prezidentem začal najednou chovat jinak, než předtím sliboval.

Předvolební kampaň byla neobvykle klidná až nevýrazná. Jako by oba nejsilnější kandidáti šetřili síly na rozhodující druhé kolo.